O příhodných podmínkách a pozlacených koutech Michala Šlesingra

05. března, 2015

Veronika, Gábina i Ondra mají medaile ze smíšených štafet jak z MS 2013 v Novém Městě na Moravě. To jsou ty bronzové. Také se mohou chlubit stříbrnými kovy z olympijských her v Soči 2014. Vždy jim u toho asistoval Jarda Soukup. A Michal Šlesingr? Ten byl většinou nemocný…

 

„Veteránská“ medaile
„Čekal jsem, až budou příhodné podmínky na to zlato,“ říká se svým typickým humorem stěžejní postava třetího úseku. „Myslím, že to čekání se mi vyplatilo,“ smál se už na celé kolo.  Chtělo by se dodat: konečně! Vždyť elitní český reprezentant se světové medaile dočkal po osmi letech od stříbra a bronzu z Anterselvy 2007. „To už trochu vypadá, jako veteránská medaile, ale pozor, já si starý nepřipadám!“ I když… „Nooo, je to dlouho. To je tak dva centimetry na těch mých koutech,“ ukazuje na hlavu. „Ale nám ten čas letí rychle, jak stále někde cestujeme s taškami,“ říká ke kočovnému životu biatlonistů.

 

„Měkkánek“
Emoce s ním cloumaly, ale slova hledal těžko. „Mně to asi ještě úplně nedochází. Měl jsem chvilku, když jsem šel k holkám na stadion, kde už Gabča s Verčou chtěly běžet do cíle. Najednou na mě sedl trochu měkkánek. Ale brzo to přešlo, snad jsem se úplně neznemožnil. Co vám mám povídat. Je to úžasné,“ smál se.

 

Pozdrav do nebes
Hned si také uvědomoval, že se svými kolegy udělal radost i těm, kteří už tu s námi nejsou. „Vzpomněl jsem si na všechny, kteří to naše počínání ´čekují´ ze shora. Nedávno jsem psal na svém blogu, že těch frajerů, co mi drží nahoře palce, mám dost a o víc bych nestál.“ Myslí na Terezu Hlavsovou, někdejší dorosteneckou mistryni světa, která v roce 2006 zahynula při autonehodě, nebo na Čeňka Suchomela jednoho ze zakladatelů letohradského biatlonu. Osobnost, jíž prošel trenérskýma rukama nejen on, ale také Ondřej Moravec nebo nynější benjamínek týmu Michal Krčmář. „Mrzí mě, že už s nimi nemůžu tu radost sdílet. Na druhou stranu mohou být na mě i na ostatní z té nebeské výšky pyšní.“

 

Být pozitivní
Neoblíbené podmínky, tedy hluboký sníh, si nepřipouštěl. „Snažil jsem se být pozitivní. Hlavně, že se neprášilo…“ Uvědomoval si, že Veronika s Gábinou závod skvěle rozjely. „Měli jsme o co bojovat, to je něco, co každého nakopne a motivuje. A lyže byly fajn. Všichni čtyři musíme poděkovat servisákům. Vlastně každý z týmu má na tom zlatu podíl, každý za něho může. A za této konstelace i ta hrabačka byla o dost menší.“

 

Nejsilnější na konec
Českému finišmanovi a svému letohradskému parťákovi Ondřeji Moravcovi věřil. „Říkal jsem si, že když jsem nepředjel Bělorusy já, dokáže to on. Ondra už na ležku našel recept, střílí ji déle, ale už s ní nemá problémy jako před lety. Navíc ve stojce je rychlý, přesný a z nás jednoduše nejsilnější. Proto taky jezdi poslední úseky. V posledním kole pak nedal soupeřům šanci i Martin Fourcade poznal, že na něho nemá a zabalil to.“ Ondřej Moravec tak pozlatil Michalovy kouty a z velezkušeného kolegy udělal „měkkánka“ a šťastného chlapa. Prostě i tohle se povedlo.

 

Text: Tomáš Hermann