Český Biatlon Český biatlon | CZECH BIATHLON UNION

Viessman
Hame
PSG
BMW
Meopt
DB Schenker
Alpine
Atex

Ondřej Rybář se v nové práci nenudí. Co říká na nové trenéry a řadu odchodů?

Už neudílí pokyny od dalekohledu, nezapíná stopky a nevybaluje stále dokola kufry. Ondřej Rybář po olympijské sezóně vystoupil z trenérského kolotoče a vrhl se na dráhu funkcionáře.

V nové roli sportovního ředitele Českého svazu biatlonu musel hned na začátku řešit, kdo si stoupne k trenérskému kormidlu. Po vlně odchodů bylo také třeba přebudovat reprezentační tým. Jak si tyhle změny sedly? A není škoda, že skončili někteří talentovaní biatlonisté? Na tyto i další otázky odpovídá Ondřej Rybář v následujícím rozhovoru.

Nenudím se

Sportovním ředitelem ČSB jste už čtvrt roku. Jak jste se s touto pozicí sžil?

„Je to něco nového. Nejtěžší bylo zvyknout si na to, že necestujete s týmem a nejste součástí tréninkového procesu. Práce je ale dost. Nenudím se a nepřemýšlím nad tím, jestli by bylo lepší to nebo něco jiného.“

Hádám, že pracovní náplň bude hodně různorodá. Můžete aspoň trochu nastínit, co pozice sportovního ředitele obnáší?

„Ano, práce je různorodá. Řeším administrativu, logistiku a další záležitosti kolem týmu. Jsem rád, že mi zůstaly i praktické věci. Účastnil jsem se třeba vyšetření spirometrie (funkce plic), takže vidím, jak na tom sportovci jsou. Není to práce, kde si sednete ke stolu a řešíte furt to stejné.“

Kdy jindy vyzkoušet něco nového?

Jednou z prvních věcí, které jste musel řešit, byli trenéři. Jak zatím nahlížíte na práci nových realizačních týmů?

„Bylo by předčasné hodnotit jejich práci. Každý dělá, co může. Co jsem měl možnost mluvit se sportovci, tak si to docela chválí. Zdeněk Vítek přinesl ke klukům zarputilost, vůli jít si za tím, co si vytyčíte. Kluci makají, ale pak za ně samozřejmě musí mluvit výsledky. Podle mě to běží, jak má.“

Zdeněk Vítek sleduje Ondřeje Hoška při testu na soupažovém trenažéru

A co Egil Gjelland a ženy?

„Egil Gjelland je člověk s velkou praxí. Neřekl bych, že je tam jazyková bariéra, ale i tak je potřeba, aby si všechno sedlo. Trénink je malinko odlišný. Z mého pohledu je to podobné tomu, co jsme po Vancouveru měnili u kluků. Trénuje se víc objemově, ale holky to zvládají. Ze začátku z toho možná byly trochu unavené a překvapené.

Mají tam i Jirku Holubce, který je schopen s nimi řešit každodenní věci. Pomáhá Egilovi zorientovat se v novém prostředí a myslím, že tvoří dobře fungující dvojici.

Kdy jindy vyzkoušet něco nového než v poolympijském roce? Po sezóně si musíme vyhodnotit plusy a minusy. Nemaluji si, že by to přineslo jen pozitiva. Já osobně jsem s prací trenérů naprosto spokojený, ale opět říkám, potřebujeme mít výsledky.“

Kompletní sestava v Hochfilzenu

Byť jste oficiálně nerozdělili trenéry na běžecké a střelecké, tak se zdá, že Egil Gjelland má trochu blíž na střelnici a Anders Bratli zase k tratím. Nebylo tedy trochu snahou přiblížit se modelu, který praktikují Francouzi či Norové?

„Podobný záměr jsme měli. Částečně se to aplikovalo i v minulých letech, protože si každý z trenérů vždycky najde tu svou parketu, v čem může dát týmu víc. Anders Bratli se pohybuje častěji na trati, věnuje se technice běhu. Ono to samo vyplyne. Uvolní to ruce druhému trenérovi, který se může věnovat detailům na střelnici. Dost se to podobá elitním týmům.

Egil se zase snaží přinést něco nového na střelnici. Kvůli jazyku je to postavení trenérů u žen komplexnější. Ale u kluků je jednoznačně vidět, že Zdeněk má víc v rukách střelnici a Anders běh.“

Vy osobně jste se dlouhou dobu podílel na tréninku zkušeného dua Moravec a Šlesingr. Nezůstane tak spolupráce mezi Vámi a speciálně touto dvojicí o něco hlubší?

„Nebylo by dobré, kdyby do toho vstupovali individuální trenéři. Za osm let, co jsem byl u kluků, se mezi námi utvořily úzké vazby. Když něco potřebují, tak tu pro ně samozřejmě jsem. Bylo by ale špatné vměšovat se do práce trenérů. To oni jsou s kluky v tréninkovém procesu a já už můžu fungovat spíš jako konzultant. Třeba i pro trenéry, kdyby chtěli znát můj názor. Tohle není má práce, ale nikdy jsem žádného sportovce s dotazem neodmítl.“

Dáme šanci mladým

Po sezóně došlo k zúžení týmu na osm mužů a devět žen. Což je u obou pohlaví menší počet, než jaká je kvóta pro Světový pohár a IBU Cup. Znamená to tedy, že budou víc šancí dostávat junioři?

„Koukáme do budoucna. Po olympiádě v Soči se nám povedlo uchopit boom, v dorosteneckých kategoriích je vidět nárůst sportovců. Není řečeno, že teď máme osmičlenný tým a že nemůže být příští rok dvanáctičlenný. Máme v plánu dát na některých IBU Cupech šanci juniorům, aby si zazávodili v té konkurenci. Podobné to bylo u Francouzů, kteří měli béčko defakto juniorské. Ti závodníci musí dozrát, aby pro ně přechod mezi dospělé nebyl takový šok.

I proto je v týmu Kuba Štvrtecký. Není to o tom, že by polykal stejné tréninkové dávky, ale spíš aby se otrkal mezi matadory a aby se povedlo to, co u Michala Krčmáře.

Doufám, že směrem k příštím olympijským hrám narostou týmy k deseti lidem. Pět plus pět je podle mě optimální počet. Zkoušíme vytvořit i model akademického týmu, který by byl určitou přestupní stanicí. Sportovci by si pak mohli ujasnit, jestli chtějí dělat sport profesionálně nebo ne.“

Nemrzí vás zpětně odchod některých biatlonistů? Řada z nich jich skončila v podobně nízkém věku jako kdysi Vy. Mezi nimi i medailisté z juniorských šampionátů.

„Mrzí vás to vždycky, zvlášť když sportovec odchází v tak nízkém věku. Několikrát jsem se setkal s tím, že se někomu nedařilo a měl toho plné zuby, ale za dva tři roky pochopil, že mohl udělat něco líp. U toho sportu už se bohužel není kam vrátit. Profesionální sport sice vypadá jako zábava, ale je to každodenní dřina.

V týmu byli biatlonisté, kteří měli budoucnost. Na druhou stranu je třeba mít i dobře nastavenou hlavu. Musíte tomu něco obětovat, žít pro to, mít srdce bojovníka. Skončili i starší sportovci, kteří byli v týmu několik let a pořád se snažili vyždímat ze sebe to nejlepší. Každý rok se třeba o kousíček posunuli, ale nebylo to tak, jak by si představovali. Ne každý může být olympijským vítězem. Někdo se rozhodne pro studium, někdo pro normální práci, po které přijde večer domů a necestuje pořád po soustředěních.“

Ne všichni ale nesli konec kariéry lehce.

„Je to složité. Někteří sportovci se vyjádřili v tom smyslu, že je semlel nějaký systém. Nemyslím si, že by tu byl někdo, kdo by jim chtěl škodit. Na druhou stranu český biatlon vždycky pracoval s každou duší. Vážili jsme si každého, kdo ten sport dělal. Základnu jsme měli malou a šanci dostávali i závodníci, kteří neměli tak velkou perspektivu.

Teď to vypadalo jako konec spousty lidí. Když se na to ale podíváte střízlivě, tak minimálně polovina z nich skončila spíš z toho důvodu, že pro ně byly motorem olympijské hry a snažili se tam dostat. Týká se to Jardy Soukupa, Lukáše Kristejna, Veroniky Zvařičové a dalších. Pak tam byli mladí kluci jako Ondra Šantora nebo Kuba Procházka. Je škoda, že skončili, ale takový je život. Když se podíváte do jiných týmů, tak také sportovci končí po roku, dvou mezi seniory.

V juniorském týmu je teď osm kluků, kteří se snaží dělat, co můžou. Budeme doufat, že někdo dozraje a doplní díru, která přijde po odchodech Ondry Moravce a Michala Šlesingra.“

 

Karel Halberštádt, Biatlonmag.cz

Foto: Petr Slavík

Fanshop

SP Biatlon 2018

Hamé superstřelec

Facebook