S Ondřejem Moravcem o netradiční přípravě, vosím hnízdu a Miku Tysonovi

07. března, 2018

Kontiolahti a Ondřej Moravec. To je spojení, které k sobě dobře pasuje. Stačí k tomu tři slova: zlato, stříbro, bronz. Před třemi lety během světového šampionátu 2015 vybojoval Ondřej Moravec ve finské Karélii zlato se smíšenou štafetou, stříbro v závodě s hromadným startem a bronz ve vytrvalostním závodě. „Tehdy mi vyšly všechny závody. Neskončil jsem hůře než devátý,“ vzpomíná dnes na úspěchy z před tří let. Teď je zpět na místě činu. O tři roky starší, zkušenější a s novým “faceliftem”… Co se stalo? 

„Trénoval jsem doma v Letohradě. Na jednom okruhu jsou rolbou udělené muldy. Děti na tom trénují techniku, koordinaci nebo blbnou. Prostě to mají jako zpestření. Sám jsem muldy někdy sešlápl, jindy na nich skákal…,“ začíná vysvětlovat, proč vypadá jinak než normálně. „Jenže v danou chvíli jsem se úplně nesoustředil. Dopadl jsem lyží na bok, prasklo mi vázání a letěl jsem. Vše se odehrálo tak rychle, že jsem si nestihl ani dát ruce před sebe. Najednou jsem ryl hlavou do sněhu.“

Zmrzlý technický sníh to ovšem není nadýchaný prašan. „Přišlo mi to, jako kdybych spadl na asfalt, jen s tím rozdílem, že jsem neměl přilbu.“ Rozrazil si ret, utrpěl šrámy na hlavě, narazil si rameno i bok. „Ale přišlo mi to ještě docela snesitelné, a tak jsem dál hodinu lyžoval.“ Po třech dnech se pak jeho tvář změnila téměř k nepoznání. Jako by naň právě spadlo vosí hnízdo, nebo ho v ringu přátelsky poplácal Mike Tyson…  „Do pondělního odletu směr Finsko se to naštěstí zlepšilo.“ Už se prý docela podobal své fotografii v pasu.

Od pádu zatím trénoval jen lehce. „Uvidím, co se mnou udělá závodní tempo.“ Ví, že má daleko do pohody roku 2015, nebo do pohody loňské. Vzpomínáte? Tehdy ve sprintu zaostal jen šest desetin sekundy za Martinem Fourcadem. „Ve sprintu už jsem byl druhý několikrát, ale vždy to bylo o parník. Loni jsem měl vítězství na dosah, bylo opravdu neskutečně blízko. Jenže pak přijel Martin Fourcade, člověk z jiné planety, a odsunul mě na druhou příčku. Hodně mě to mrzelo.“ A jak se mu povede letos? „Moudřejší možná budu po závěrečném tréninku. Sám jsem zvědavý, jak tělo na zátěž zareaguje. Jedna věc jsou následky pádu, druhá věc únava z olympijského programu i cestování a třetí jejich kombinace…“

Na jeho straně každopádně bude oblíbenost místních tratí. „Mám to tu rád. Profil mi sedí. Sjezdy nejsou tolik technicky náročné a umožňují si trochu odpočinout, posbírat energii. I příkrá stoupání se v Kontiolahti dají se zvládnout. Problémy jsem v nich dosud neměl.“

A tak přestože příprava posledních dnů nebyla optimální, na start se těší. „Tady na severu je krásná zima, sice dost mrzne, ale slunce vzduch už trochu ohřívá. Ty podmínky i scenérie jsou příjemné a člověka to pak mnohem více baví. Je to krásné lyžování.“

 

PS: A kdybyste snad Ondru nemohli poznat, raději uvádíme jeho startovní číslo pro čtvrteční sprint – 29.  

 

Tomáš Hermann

Foto: Petr Slavík