Táta Moravec říká: "Jsem závoďák a medaili chci, když to jde, pokaždé!"

16. února, 2017

Byl to tak trochu unikátní pohled na stupně vítězů. Nejenže poprvé v historii biatlonu vyhrál Američan, konkrétně Lowell Bailey, nejenže Ondřej Moravec vybojoval svoji osmou velkou medaili a nejenže Martin Fourcade byl spokojený s bronzem. Navíc na stupních vítězů stáli také šťastní otcové tři malých dcer.

Ondro, jak moc je pro Tebe důležité, že tu máš své holky, manželku Veroniku a malou Rozálii?
„My se s holkama pouze navštěvujeme. Róza byla minulý týden nemocná. A protože sám jsem na tom nebyl stoprocentně nejlépe, nebyla pro mě Róza úplně bezpečná. V pondělí jsme spolu ale strávili celé odpoledne. Potkáme se tady po každém závodě.

Bavili jsem se o rodině i s Lowellem a přišli jsem na to, že to máme podobně. Rodina to bere tak, že i když jste v závodě poslední, tak doma první. Doma mi nikdo neřekne, že to je špatně, doma jsem ´jednička´, a to je důležité. Pro mě to je nádherný, že tu holky jsou a věřím, že pro ně taky. I když Róza z toho ještě nemá rozum. Často si to se mnou holky musí protrpět, ale já jsem šťastný, když jim to pak takovými okamžiky jako dnes mohu vrátit.“

Dvě legendy, česká a světová

Dvě legendy, česká a světová

Lowell byl dnes jediným z celého stočlenného startovního pole, kdo Tě porazil. Kdy jsi začal vnímat, že to je on, s kým bojuješ o zlato?
„Hodně jsem se soustředil na Johannese Boe. Mohl bojovat o medaili, ale nakonec by nás neporazil, ani kdyby poslední položku nezkazil. Jenže on poslední ranou minul. Co však předváděl předtím, to bylo totální bláznovství. Kropil to do terčů nehorázným způsobem. Spustil ránu snad vždy po půldruhé vteřině. To jsem vůbec nechápal. O Lowelovi jsem dlouho nevěděl, protože běžel až v samém závěru. Na tabuli ukazovaly jen čtvrté střelby a on tam ještě nebyl. Netušil jsem, že tam po Johannesovi je ještě někdo, kdo by mohl brát zlato. A pak přijel na střelnici Lowell…”

Co Ti běželo hlavou, když Bailey běžel cílovou rovinku?
„Tak trochu jsem tušil, jak to dopadne. V posledním kole jsem byl totálně kyselej. Přechody, sjezdy a příjezd ke stadionu už jsme neměl na úrovni, která by byla třeba. Sice tam nahoře na kopci, to byla jen jedna desetina rozdílu mezi námi, ale dobře jsem věděl, že v konci jsem nepředvedl to, co by mělo stačit na zlato. A jak se ukázalo, taky to nestačilo.“

Osminásobný medailista z MS a ZOH na trati

Osminásobný medailista z MS a ZOH na trati

Přeješ to Baileymu i za to, co dělá pro biatlon?
„Určitě, bez debat. On tady závodil už v roce 2000, já o rok později. A to je na sportu nádherné, že člověk usiluje o tu medaili dlouho, čeká, dře, až se dočká. V tom je náš příběh trochu podobný Bobkovi – Romanu Dostálovi, který tady taky vyhrál, tuším, skoro v pětatřiceti. Vnímám to i jako odměnu za oddanost biatlonu. Přeju mu to bez ohledu na to, co dělá pro biatlon. Lowell je prostě skvělý sportovec. A k tomu navíc bojuje v komisích proti dopingu a snaží se pro nás ostatní závodníky vylepšit podmínky, což si na něm cením ještě extra. Sám vlastně na to svoje individuální zlato taky ještě čekám.“

Věříš, že něco takového může ještě přijít i u Tebe?
„Proto to člověk dělá. A na sportu, na biatlonu, je krásné, že to klidně může přijít i v 35 letech.“

Stříbro je doma!

Stříbro je doma!

Máš kolem krku svoji osmou „velkou“ medaili. Jak moc si ji vážíš? A co pro Tebe znamená. Je to osmá medaile a na tuhle jsi čekal dva roky. Je to o to cennější?
„Určitě. Loňský rok bohužel se před MS stalo, co se stalo. V této sezoně bylo pro mě prvním vrcholem Nové Město. Snažil jsem se připravit tak, abych byl na Vysočině v dobré formě, aby mi to dodalo sebevědomí. Dokázal jsem vykřesat dobré výsledky. Uklidnily mě. Poznal jsem, že biatlon stále umím a že jsem schopný se zkoncentrovat. A teď tu jsem dvakrát pátý, druhý… a ještě to nekončí. Přitom už můžu být totálně v klidu, ve kterém jsem byl už vlastně i po těch pátých místech. Když od sebe čekáte moc, můžete se stresovat. Neřekl jsem si v duchu, dobrý, dvě pátý místa stačí, medaili nechci, to je blbost. Jsem závoďák a medaili, pokud to jde, chci získat pokaždé. A osmá medaile? To se opravdu docela dobře poslouchá!“

 

Tomáš Hermann

Foto: Petr Slavík