Před 20 lety se v Anterselvě oblékl do žlutého. Teď se Zdeněk Vítek vrátil jako servisman

24. ledna, 2021

Na začátku sezóny 2000/01 oblékl v Anterselvě žlutý trikot. Na loňském mistrovství světa tu byl jako trenér mužů u bronzové medaile smíšené štafety. A letos se Zdeněk Vítek vrátil do jižního Tyrolska jako servisman.

Když Češi ujížděli světu

První tři díly Světového poháru 2000/01 se jely v Anterselvě. Jinde nebyl sníh. Zdeněk Vítek a s ním celý český tým si ale na nepřízeň přírody stěžovat nemohl.

V poslední listopadový den otevíral sezónu vytrvalostní závod. Tehdy třiadvacetiletý Vítek udělal jedinou chybu na poslední položce, ale ani ta ho nepřipravila o vítězství. Druhého Němce Heymanna porazil o více než minutu.

„Rozhodně to bylo nečekané,“ říká po 20 letech Zdeněk Vítek, který si však podobný scénář vysnil. „V létě mi proběhlo hlavou: Ve střelbě jsem nevyrovnaný, takže jediný způsob, jak bych se mohl dostat ke žlutému trikotu, je vyhrát první závod. A to se povedlo.“

O den později oblékl do sprintu žlutý trikot a dojel si v něm pro desáté místo. „Myslím, že tehdy někde v novinách psali: Dojel až desátý,“ usmívá se Vítek. „Já byl taky na sebe naštvaný, protože jsem střílel 1+1.“

Závodit ve žlutém trikotu bylo pro mladého biatlonistu docela velké sousto. „Když to vidím s odstupem, tak jsem na tu situaci nebyl absolutně připravený,“ přiznává rodák z Vrchlabí. „Najednou byl člověk v zorném úhlu. Teď už by to bylo jiné. Přišel jsem do kontaktu s těmi, co už úspěchy zažili. S Ondrou, Bouškem, holkami… Ale v té době nikdo nejezdil tak dobře, aby se dostal do tří. Tehdy jsem se nechal zbytečně rozhodit. Jdete na tiskovku a je tam spousta dalších věcí okolo, které jsou pro ty nejlepší už standardní.“

Úvodní vítězství nebylo jediným „zázrakem“ v Anterselvě. O tři dny později Zdeněk Vítek slavil vítězství i se štafetou. Petr Garabík, Ivan Masařík a Tomáš Holubec vypracovali velký náskok a finišman Vítek přijel do cíle s náskokem dvou minut na druhou Ukrajinu.

„Tenkrát nám to jezdilo, měli jsme dobré mazání. Řádili jsme tady. V první štafetě jsme vyhráli stylem start–cíl. Ve stíhačce jsem měl, myslím, nejrychlejší běžecký čas. To bylo neskutečné,“ vzpomíná Vítek, který byl dokonce blízko zlatého hattricku. Ve druhé štafetě nestačil ve finiši na Oleho Einara Bjørndalena.

Běžecká forma českého biatlonisty se dala popsat takto: „Pod kopcem jsem měl míň sil než na kopci. Předjížděl jsem, koho jsem potřeboval.“

Zdeněk Vítek skončil v celkovém hodnocení Světového poháru 2000/01 na 16. místě, štafeta byla třetí. „Celkově ta sezóna nebyla špatná, ale už jsem se k ní bohužel nepřiblížil.“

Osudová Anterselva?

Zdeněk Vítek zažil v Anterselvě úspěchy i jako trenér. V letech 2015 a 2016 byl u druhých míst českých biatlonistek ve štafetě. Loni už jako trenér mužů slavil bronz smíšené štafety. Přesto říká: „Neměl jsem Anterselvu rád.“

Důvodem je jeho první zkušenost s tímto střediskem. „Když jsem tu byl poprvé, to mi bylo jednadvacet, tak to bylo hrozné. Předtím se závodilo v Ruhpoldingu, kde jsem byl ve sprintu se dvěma chybami 13. Přijel jsem do Anterselvy a nemohl se rozjet. Fakt jsem tady chcípal. Říkal jsem si, že to není možné,“ vrací se Vítek do roku 1998, kdy si odtud odvezl 61. a 89. místo.

„Uměl jsem tu zajel dobré závody, ale také jsem se tu kolikrát natrápil. A tady, jak je to vysoko, to většinou bolí, když na tom nejste úplně nejlíp,“ uzavírá třiačtyřicetiletý Jilemničák téma Anterselva.

Je lepší být závodníkem, trenérem, nebo servismanem?

Už od Oberhofu poznává Zdeněk Vítek novou úlohu servismana. „Jsem poloservisman, spíš sjížděč,“ upřesňuje náhradník za nemocného Petra Kánského. „Mažu základy a dělám, co mi řeknou. Lyže jsem sjížděl, ještě když jsem byl u áčka. Občas jsem za někoho zaskočil i při mazání. K práškům mě nepouští a já se k nim ani nehrnu, když vím, že to někdo umí líp.“

Jako sjížděč Vítek najede denně na lyžích desítky kilometrů. „Mně nevadí ani tak objem. Spíš se musím celkově udržovat, protože to tělo po pár letech, spíš desítkách let závodění, potřebuje,“ usmívá se bývalý reprezentant. „Dřív jsem se o tělo tolik nestaral, co se týká regenerace, a tak mu to teď musím vracet, aby mi ještě chvilku sloužilo.“

S fyzičkou je na tom Vítek pořád velmi dobře. „Jen mám občas problémy s převodovkou,“ dodává se svým typickým humorem.

Co si pod problémy s převodovkou představit? „Občas mě bolí záda, už jsem s nimi byl i na operaci. A pak další drobnosti. Když se nemusím ohýbat k vázání, tak je to dobrý. Někdy lepší, jindy horší. Ale jsem rád na vzduchu a jezdím na lyžích, což mě baví. S mladším, pružnějším tělem by to bylo ještě lepší.“

Na závěr padne nevyhnutelná otázka. Je lepší být závodníkem, trenérem, nebo servismanem? „Závodníkem. Bez debat,“ odpoví promptně Vítek a vzápětí vysvětluje svůj názor.

„Co si závodník natrénuje, to odevzdá. Trenér čeká, co jeho svěřenci předvedou. Servisman maže lyže a když se mu to povede, tak může být výsledek, ale nemusí. Jako závodník toho můžete nejvíc ovlivnit,“ říká na závěr všestranný muž českého biatlonu.

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík