Olympijští medailisté Veronika Vítková a Michal Krčmář se opět vrací do závodní stopy

07. března, 2018

Veronika Vítková a Michal Krčmář, olympijští medailisté z korejského Pchjongčchangu, už opět míří do závodní stopy. Ona vybojovala bronz ve sprintu na 7,5 km. On ji následoval stříbrem ve stejné disciplíně mužů na trati 10 km. Oba jsou připraveni k VII. kolu Světového poháru 2017/2018 v Kontiolahti. A právě sprinty program ve Finsku odstartují. Muži běží ve čtvrtek 8. 3. od 17:45, žen čeká závod ve stejnou dobu, ale o den později.

  

O pauze

Veronika: „Uteklo to rychle. Zúčastnila jsem se přivítání v Jablonci nad Nisou, v Jilemnici. Chvíli jsem pobyla s rodinou, pak doma v Janově nad Nisou a už jsem se opět vrhla do tréninku. Ale ty chvíle jsem si moc užila, protože fanoušci, přátelé, kamarádi i blízcí mi dávali najevo, jakou jsem jim udělala svými výsledky radost. Jako by se tím hodnota medaile ještě zvýšila.”

Michal: „Až slavnostní přivítání ve Vrchlabí a v Jablonci, nebo setkání s rodinou mi umožnily olympiádu skutečně vstřebat. V samotné Koreji jsem si Hry vlastně ani neužil. Stále jsme závodili a emoce jsem v sobě musel hodně tlumit. Doma jsem konečně vypnul a uvolnil se.“

O únavě a tréninku

Veronika: „Únava přetrvává, to cítím. Ta pauza byla moc krátká, ale co… Myslím, že na tom všichni budeme podobně.“

Michal: „Po štafetách v Pchjongčchangu jsem byl úplně, ale úplně ´hotovej´, ´slabej´ jako papír. Teď cítím, že hlava už má opět chuť závodit, těší se. Otázkou je, co na to tělo, kam mě pustí nebo nepustí. Vím, že kondice úplně optimální není. Podléhat tomu ale nechci.“

 

O Kontiolahti

Veronika: „Přiletíme do Finska, a tady mínus dvacet. Ale vlastně mě to nepřekvapuje. Mám dojem, že už si tu zimu tak nějak vozíme s sebou. Od Kazachstánu, přes Koreu, Česko až sem. Jinak střelnice je tady větrná a nevyzpytatelná, tratě náročné, a to je kombinace, které by mě snad mohla vyhovovat. Navíc mám s tímto místem spojené vzpomínky na naše zlato se smíšenou štafetou.“

Michal: „Pokud se vrátím do juniorských let, vybaví se mi stříbro, které jsem tu v roce 2012 vybojovali se štafetou. Mezi dospělými ale v Kontiolahti na výsledkový průlom do elitní desítky stále čekám. Přiznám se, že tratě mi tu třeba nesedí tolik, jako v Ruhpoldingu, který je mojí oblíbenou zastávkou. Na druhou stranu před střelnicí tu je asi vůbec nejtěžší stoupání v celé seriálu Světového poháru. A to je úsek, který mi nijak nevadí.“              

 

Tomáš Hermann

Petr Slavík