Jak to funguje v biatlonové bublině? Reportáž z Kontiolahti

07. prosince, 2020

První závody Světového poháru v době koronavirové proběhly na jedničku. Nenaplnily se obavy z velkého množství pozitivních testů a nakonec ani bezpečnostní opatření nebyla tak omezující. Jak to v biatlonové bublině ve finském Kontiolahti fungovalo, to popisujeme v následujícím článku.

Testy každé čtyři dny

Úvodní kolo testování na covid-19 vzbudilo u všech obavy. Mezinárodní biatlonová unie několikrát denně aktualizovala seznam zemí, u kterých se objevily pozitivně testovaní. Rusko, Francie, Itálie, Polsko…

Vzorky se odebíraly na hotelu v městě Joensuu, které je od Kontiolahti vzdálené asi 20 kilometrů. Český tým na ně dojížděl, protože bydlel přímo v dějišti Světového poháru. Většina týmů sešla na testy jen ze svých pokojů do přízemí.

Každý musel na testy jednou za čtyři dny. Postupem času probíhaly naprosto rutinně. Personál se štíty vás hned po příchodu nasměroval na jedno ze šesti testovacích míst. Ukázali jste občanský průkaz, otevřeli pusu, řekli „á“ a hotovo.

V dalších kolech testování už se pozitivní vzorky neobjevovaly, což dodalo na klidu i sportovcům. „Když už jsme všichni několikrát testovaní a víme, že jsme negativní, tak fungujeme uvnitř týmu skoro normálně. Zajdeme k sobě na pokoj, pokecáme. I na jídle si sedneme a popovídáme si. Zároveň jsem přesvědčený, že každý z nás k tomu přistupuje zodpovědně,“ popisuje Michal Krčmář.

Český tým v Kontiolahti sám obýval malý motel blízko stadionu, což byla podle Krčmáře velká výhoda. „Kdybychom byli na hotelu s ostatními výpravami, tak je to něco jiného. To nás čeká v Rakousku, kde budeme muset být mnohem opatrnější a kde budou pravidla striktnější. Tady jsme měli jednu budovu pro nás.“

Češi chtěli i v Hochfilzenu bydlet v penzionu s vlastním kuchařem. To ale neposvětila Mezinárodní biatlonová unie, která v letošní sezóně schvaluje veškerá ubytování.

Pozdravit ano, podat ruku ne

Jednotlivé týmy se v Kontiolahti snažily držet od sebe co nejdál. To platí pro sportovce i členy realizačního týmu. „Občas na lyžích prohodíme se sportovci z jiných zemí pár slov, ale jinak se nevídáme. Když třeba někdo dojel závod, tak se s někým poplácal po ramenou. Teď si klepne pěstí a jede dál,“ nabízí Krčmář pohled závodníka.

Ondřej Rybář zase může přispět zkušeností trenéra. „Projdeme s trenéry jiných zemí kolem sebe na střelnici, pozdravíme se, ale ruku si nepodáme. U trati se spolu bavíme na dva metry. Je to takové neosobní, ale situace si to vyžaduje.“

Rybář zároveň na závodech Světového poháru působí v roli týmového lídra. V Kontiolahti tak obstarával veškerý kontakt s organizátory a IBU, nahlašoval sestavy pro jednotlivé závody a vyzvedával sportovcům prize money.

I týmoví lídři pracovali v omezeném režimu. „Měli jsme na začátku jednu poradu. Za každou zemi tam by jen jeden člověk, okolo sebe jsme měli dva volné stoly a řešili jen ty nejdůležitější věci. Zbytek se řešil večer na online konferenci,“ přibližuje Rybář.

Sportovní manažer a trenér českých mužů si stěžoval na složitější přístup k informacím. „Navíc se často mění opatření. Spousta informací chodí přímo na federaci, ani ne přímo k nám na místě. Není příležitost se tolik potkávat s lidmi z IBU.“ 

Týmový lídr je navíc zodpovědný za chování celého týmu. „Během prvního svěťáku se všichni učili fungovat v tomhle systému, takže došlo k nějakému přešlapu,“ přiznává Rybář. „Snažíme se všichni chovat co nejbezpečněji, abychom nedali záminku pro zrušení závodů. Každý má obavy, aby se někde nestalo něco, co by vyřadilo celý tým. Týmový lídr má v tomto možná ještě větší nervy.“

Čtyři barevné bubliny

Nutno pochválit finské pořadatele, jak dokázali premiérové covidové závody zabezpečit. Při vstupu do areálu probíhaly přísné kontroly, během kterých členové organizačního týmu otevírali auta. Na stadion nepustili nikoho bez akreditace a tu mohl dostat jen člověk s negativním testem.

Areál v Kontiolahti fungoval jako velká bublina, ve které byly ještě čtyři menší bubliny.

• Červená pro týmy, partnery, dodavatele, IBU a organizátory
• Modrá pro jednotlivé členy organizačního týmu, rozhodčí či dobrovolníky
• Žlutá pro média
• Zelená pro akreditované hosty IBU nebo organizátora

Jednotlivé bubliny nesměly přijít do blízkého kontaktu. Například novináři si připevňovali mikrofony na tyče tak, aby mohli dodržet předepsaný odstup.

Mediální tým Českého biatlonu byl v červené skupině a nemohl využívat modré tiskové centrum. Fotky, videa a články k vám tak putovaly ze servisního kamionu.

Na závodišti nefungoval ani tradiční Family Club, ve kterém se závodníci a další členové týmu mohli během dne najíst. Místo toho se vyzvedávalo jídlo v taštičkách. Obvykle v nich byly sendvič, banán, lahev vody, jogurt, koláč a tyčinka.

Pro samotné sportovce se toho tolik nezměnilo. V areálu nosili stejně jako ostatní roušku. Sundávali ji, až když šli na trať.

Před závody a v jejich průběhu už omezení nepociťovali, což potvrzuje i Michal Krčmář. „Všechno běží stejně. Označí nám flintu a pak už se nás nikdo nedotýká. Kromě nasazení čipu nedochází k žádnému kontaktu. Ale i přitom mají pořadatelé roušky nebo respirátory. Navíc jsou všichni testovaní.“

Jiné byly květinové ceremoniály, které v Kontiolahti zažili ve vytrvalostním závodě pátý Ondřej Moravec a ve druhém sprintu šestá Markéta Davidová.

Pódiové stupínky byly od sebe vzdálené, sportovci si sami vzali medaili ze stolu a místo podání rukou se ukláněli. Gratulace prezidenta Mezinárodní biatlonové unie Olleho Dahlina byla jen ústní.

V noci z neděle na pondělí odletěli sportovci a část realizačních týmů z Finska do Rakouska charterem, který vypravila Mezinárodní biatlonová unie.

Společný let měl minimalizovat rizika, stejně budou všichni po cestě přes půl Evropy obezřetnější. „Prvních pět dní v Hochfilzenu budeme opatrnější, než se všichni protestují po přejezdu. Pak už ale opět budeme fungovat v bublině, kde je riziko malé,“ dodává Michal Krčmář.

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík