Ondrův průvodce biatlonovými areály: Kontiolahti

05. března, 2022

Víte, ve kterém středisku posbíral Ondřej Moravec nejvíc medailí? Nápověda číslo 1: Břízy. Nápověda číslo 2: Velké jezero. Nápověda číslo 3: Severní Karélie. Už jste doma? Je to finské Kontiolahti.

„Nemám to tu úplně v lásce, byť výsledky tu mám dobré,“ tvrdil Ondra Moravec ještě dva roky zpátky.

Proč? „Není to odsud daleko do Ruska a dá se říct, že je to tu na půl ruské, všude spousta bříz. V Kontiolahti nebývá ani extra hezké počasí a to dělá hodně. Když jsi v Alpách a máš kolem krásné hory, tak je o dost větší šance, že to tam budeš mít rád,“ vysvětluje Ondra.

V dalším průběhu našeho povídání ale trošku svůj pohled na Kontiolahti poupraví.

Z motelu na lyžích až ke stadionu

Kontiolahti leží na jihovýchodě Finska, zhruba 20 kilometrů od Joensuu, hlavního města provincie Severní Karélie a také rodiště Kaisy Mäkäräinenové.

Většina týmů bydlí právě v Joensuu, ale český tým pravidelně obývá malý motel přímo v Kontiolahti. „Ubytování není úplně přepychové, ale máš tam svého kuchaře, což je za mě ideální,“ povídá Ondra.

Hned na to se ptá: „Kolik tam máte letos sněhu?“ Do telefonu mu odpovídám, že přes tu bílou kopu ani nevidím z okna. „Tak to dojedete na lyžích až na stadion,“ usmívá se Ondra. A má pravdu. Čeští biatlonisté se tak nemuseli po závodě vyjíždět na stadionu, ale mohli vyrazit zhruba na pětikilometrovou cestu „domů“.

V rámci tréninku se někteří projeli i po zamrzlém jezeru Höytiäinen. Příroda nabízí v Kontiolahti nejlepší vyžití. „Ještě si můžeš jít zahrát forbes na benzínku vedle motelu,“ vtipkuje Ondra.

Nejkrásnější vzpomínky na Kontiolahti

„Už je to 20 let,“ vzpomíná Ondra Moravec na svou první návštěvu Kontiolahti. Tehdy se ve Finsku konal spojený evropský šampionát dospělých a juniorů. „Krátce předtím se jelo mistrovství světa juniorů v Ridnaun, kde jsme brali medaile. Proto se od nás čekalo hodně i v Kontiolahti, ale ono to nějak nevyšlo. Náš tehdejší trenér Vlastík Vávra nás moc nepochválil.“

Návrat do Kontiolahti už byl pro Ondru veselejší. Na mistrovství světa juniorů v roce 2005 tu vybojoval stříbro ve vytrvalostním závodě. V dalších letech pak v různých soutěžích v tomto středisku přidal dalších 7 cenných kovů.

Vůbec nejúspěšnější pro něj a celý český tým byl světový šampionát v roce 2015. Po vítězství se smíšenou štafetou dojel Ondřej Moravec třetí ve vytrvalostním závodě a druhý v hromadném startu.

„Tenkrát měl tým velkou sílu. Ne že by se nás ostatní báli, ale sledovali nás s respektem. To bylo příjemné,“ vrací se Ondra do zlaté éry českého biatlonu.

Když se ho ale zeptám na nejlepší vzpomínku na Kontiolahti, vybaví si rok 2017. „Konal se Světový pohár v Jižní Koreji, ale já řekl, že tam neletím. Že mi trvá dlouho, než se srovnám s časovým posunem, akorát mě to rozseká. Místo toho jsem jel na IBU Cup do Kontiolahti, kde se další týden jel Světový pohár. Na IBU Cupu jsem vyhrál a na Světovém poháru mi k vítězství chybělo šest desetin.“

Ano, tak malý byl ve sprintu rozdíl mezi Martinem Fourcadem a Ondřejem Moravcem. „Vyhrát svěťák a navíc sprint, to by bylo hodně příjemné. Sice se to nepovedlo, ale Fučák byl ten rok strašně silný. Ani Norové na něj neměli.“

Fakt dlouhá rovina

Areál v Kontiolahti nemá zdaleka takové parametry jako arény v Ruhpoldingu, Novém Městě na Moravě nebo Anterselvě. „Stadion je sice skromný, ale je kompaktní,“ namítá Ondra Moravec. „Všechno je u sebe, nemusíš nikam docházet. Tak to mám rád.“

Biatlonisté se ve Finsku nemůžou spolehnout na výraznější podporu fanoušků. Většinu na tribunách a u trati tvořili Rusové, kteří to mají do Kontiolahti kousek, ale ti z pochopitelných důvodů letos vítáni nebyli.

Zůstaňme ještě na stadionu, který je docela atypický. „Stadion a přilehlá rovinatá pasáž může mít třeba i 1200 metrů. U 2,5kilometrového okruhu ti tak zbývá 1300 metrů trati. A z toho máš dva docela dlouhé sjezdy. Jasně, je tam i jeden prudký kopec,“ vypočítává Ondra.

Ale nemyslete si, že dlouhá rovinatá část = lehká trať. „Řekneš si rovina, ale můžeš tam sakra ztratit. Když nejedeš nebo na to nedejbože nemáš, tak je to fakt dlouhý úsek. Nikde jinde asi nic podobného není. Je to zajímavé a ne úplně standardní.“

Ondra rád vodu

„Je to trať s dlouhými sjezdy do roviny, trochu mi to připomíná Ruhpolding. Vyjedeš kopec, dáš si přechod a oraz ve vajíčku. Trochu si odpočineš a zase znova,“ popisuje trať v Kontiolahti Ondřej Moravec.

Právě tenhle styl závodění mu vyhovuje. A ještě je tu jeden faktor, který mu pomáhal. „Když jsem tam měl dobré závody, tak byl většinou rychlý sníh. Buď voda, nebo zmrzlý sníh.“

Právě mistrovství světa v roce 2015 probíhalo na vodě, což byla doména servismana Daniela Müllera. „Když byla tahle podmínka, tak Danielo namazal a šel si ještě zakouřit. Deset, patnáct minut do závodu byly lyže hotové,“ vzpomíná Ondra.

Obávaná zeď

Dominantou trati je závěrečné prudké stoupání, kterému se přezdívá příznačně zeď. „Tenkrát, když jsem tam byl v roce 2002 poprvé, tak mi to přišlo neskutečné. Takový kopec jsem do té doby asi neviděl. Působí to opravdu hrozivě. Když to jedeš ze 3,3km okruhu, tak se do toho ze sjezdu celkem rozjedeš. Na 2,5km je to těžší,“ popisuje Ondra.

Jinak není trať podle bývalého českého reprezentanta ničím význačná. Ze stadionu vede sjezd, kde byl svého času umístěn rychlostní radar. Jelo se i přes 60 km/h, ale do roviny, takže nic nebezpečného.

Pak si ještě Ondra vzpomene na „zatáčku Jitky Landové“. Tou se na 2km okruhu odbočuje ke zdi. „Zatáčí se prudce doleva. Jíťa tam zavrávorala a spadla těsně před kamerou. Myslím, že pak byla v sestřizích na Eurosportu.“

Sečteno a podtrženo: „Tratě nejsou extrémní. Vypadají hrozivější, než ve skutečnosti jsou. Ve Svěťáku najdeš těžší.“

Střelnice je těžká, ale spravedlivá

Střelnice v Kontiolahti je otevřená, a tak na ni často fouká. „Ale za mě je to docela spravedlivé,“ říká Ondra Moravec. „Když fouká, tak fouká. Málokdy se stane, že by úplně přestalo. Spíš je vítr stabilní, má nějakou sílu a někdy přidá. Někdy přidá hodně a střílí se špatně. Zažil jsem tam stíhačky, kdy jsem střílel za osm nebo za deset.“

Jsme ve Finsku, takže je střelnice osázená terči značky Kurvinen. Na takových Ondra vyrostl v Letohradu. „I tohle pro mě při střelbě hraje roli. Vidíte padat terče, to pro mě byl na tréninku balzám na duši.“

Terče Kurvinen fungují na mechanickém principu a po zásahu padají. Konkurenční terče HoRa jsou kompletně elektronické a zaklápějí se z boku. „U HoRy není rozdíl, jestli je to kalibr nahoře nebo dole. U Kurvinenu je, při kalibru dole kulka terč většinou nepřetlačí. Myslím si, že terče Kurvinen jsou spravedlivější,“ dodává Ondra.

Hodnocení

„Není to tady tak špatný,“ uznává nakonec Ondra Moravec. Úspěchy a skromné, ale příjemné zázemí vyváží i ty ruské břízy. Kontiolahti dostává od Ondry pěknou sedmičku.

Ondrovo hodnocení Kontiolahti: 7/10

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík