AKTUALITY
Ondrův průvodce biatlonovými areály: Oslo
19. března, 2022

Ondřej Moravec během své kariéry vyhrál jediný závod Světového poháru. Nemohl si k tomu vybrat lepší místo než legendární Holmenkollen.
Holmenkollen je severozápadním předměstím Osla. Jde o nejvýše položenou část hlavního města Norska. Samotná Národní aréna Holmenkollen leží ve 325 metrech nad mořem a je považována ze Mekku lyžování.
První lyžařské závody se na Holmenkollenu uskutečnily už v roce 1892, Světový pohár v biatlonu se tam jezdí pravidelně od sezóny 1982/83.
„Norové mají lyžování a biatlon hodně rádi. Na Holmenkollenu bývá vždycky spousta lidí. Doufám, že jich přijde na biatlon tolik jako dva týdny zpátky na hlaďaře. Fanoušci tam umí udělat super závody a atmosféru,“ pochvaluje si Ondřej Moravec, který se Světového poháru v Oslu účastnil 13krát.
Divácká kulisa je jedním důvodů, proč mají biatlonisté závody na Holmenkollenu tak rádi. A co další důvody?

Na posledním svěťáku pohromadě
„Pokud se v Oslu koná svěťák, tak většinou ten závěrečný,“ vysvětluje oblibu Holmenkollenu Ondra Moravec. „Závodníci se tam obecně těší. Norové ty závody prostě dělat umí. Nevzpomínám si, že by tam byl někdy problém s přípravou tratí nebo že by tam něco nefungovalo. Závodí se tam často, tak to mají vychytané.“
Oblíbená je i samotná lokace. „Závodí se přímo nad hlavním městem. Když je dobré počasí, tak máš nádherný výhled na Oslo. Možná to ještě předčí výhledy v Anterselvě nebo někde v Alpách.“

A pak je tu společné ubytování na velkém hotelu přímo u závodiště. „Tohle je super,“ pokyvuje Ondra. „Moc často se nestává, že bychom bydleli s většinou týmů. Je to pěkný závěr sezóny, člověk potká své kámoše a protivníky a může si s nimi popovídat. A to, že dojdeš z hotelu pěšky na stadion, je ideální. Nemusíš se vázat na žádné transporty, každý si dojde, kdy uzná za vhodné. To je také velké plus.“
Jen letos je to trochu jinak. Hotel na Holmenkollenu prochází rekonstrukcí, a tak musely týmy dolů do Osla. „O to to bude hezčí příští rok, když bude hotel předělaný. Nebo už bude tak drahý, že se tam nebude bydlet,“ vtipkuje Ondra.

Promyšlený areál
Kdo čte tyhle průvodce od začátku sezóny, ten ví, na co si Ondra potrpí. „Pro mě jako závodníka bylo vždycky důležité, aby byl stadion kompaktní. A to v Oslu je.“
Zdejší areál kromě biatlonistů pravidelně hostí i běžce, skokany a sdruženáře. Bez přehánění patří k těm nejlepším na světě. „Vědí, že budou mít Světový pohár pravidelně, a proto mají většinu zázemí nastálo. To je mi sympatické. Není to nikam extrémně daleko. Jedině když jdeš z cíle k buňkám, tak musíš projít před hlavní tribunou, ale i to má své kouzlo. Můžeš se pozdravit s fanoušky. Areál patří k velmi dobře promyšleným a funkčním,“ zhodnotil Ondra Moravec Národní arénu Holmenkollen.

V Oslu je co dělat, jen mít čas…
Atraktivní prostředí a závěr sezóny láká k výletu do Osla fanoušky i rodiny biatlonistů. „I za mnou několikrát přicestovala moje manželka Verča s dětmi. Bydleli dole ve městě a já vyrážel za nimi. Jezdí tam metro, respektive je to spíš nadzemní vláček,“ přibližuje Ondra.
Oslo se mu líbilo. „Je to relativně nové město. Mají třeba pěknou novou operu na pobřeží. Určitě je tam co k vidění. Nahoře na Holmenkollenu je to prostředí vyloženě sportovní. Můžeš se jet projet na lyžích, užít si přírodu a výhledy na město. Když se chce člověk odreagovat, tak stačí vyjít z hotelu a jít se kamkoliv projít. Určitě je tam co dělat, přestože času mezi závody moc není.“

Audience u krále
Na Holmenkollenu mají jednu pěknou tradici. Závody tu z královské lóže sleduje norský král Harald V., velký fanoušek lyžování. A vítězové mají tu čest přijít ho pozdravit.
To se Ondřeji Moravcovi poštěstilo v roce 2013, kdy tu vyhrál svůj jediný závod Světového poháru. V hromadném startu tehdy na závěrečné stojce střílel o vítězství s Martinem Fourcadem. Minul jen jeden terč, zatímco Francouz dva.

Český reprezentant si pak mohl naplno vychutnat skvělou atmosféru v cílové rovince a pak i onu audienci u krále. „Pozdravili jsme se. Zeptal se mě, jak se mám a jaký byl závod. Už ani nevím, co jsem mu tehdy odpověděl. Byla to hodně oficiální návštěva. Ale byla to samozřejmě čest. Je vidět, že ta země je hodně sportovně založená a že si tam sportovců váží,“ oceňuje Ondra.
Když se ho zeptám na vzpomínku na Oslo, vybaví se mu ještě jeden závod. „Je to relativně dávno, ještě v době, kdy jsem v biatlonu moc neznamenal a nejezdil velké výsledky. Byl to stíhací závod, v hrozně hlubokém sněhu, a já dojel z nějakého 56. místa až na 17. To byl ohromný posun. Střílel jsem možná za dvě, rozhodně jsem nedal čtyři nuly, ale hrozně mi ten závod sedl. To mě tehdy moc potěšilo.“
Ověřme si, jakou má Ondra paměť. Šlo o stíhací závod v roce 2006, vyjížděl do něj s číslem 57, udělal jednu chybu a do cíle dorazil na 18. místě, těsně před Jardou Soukupem. Paměť Ondrovi slouží docela dobře.
Obtížnost trati? Záleží na sněhu
Na Holmenkollenu závodil naposledy před třemi lety, ale trať si Ondra pamatuje výborně. „Hned po startu krátké stoupání, otočíš to, jedeš přes most a kolem Olafa…“ Pro vysvětlení: Jde o velkou sochu norského krále Olafa V., tatínka současného krále.

„Začátek je relativně těžký, pořád jedeš nahoru. Když je sníh zmrzlý, tak je relativně rychlý. Pokud je ale teplo, tak se to boří a není to spravedlivé pro všechny skupiny. Několikrát jsem zažil, že se kvalita trati zhoršovala a závodníci, kteří jeli ve čtyřce, už měli těžké prosadit se dopředu. Ale musíme to brát tak, že je to poslední svěťák, který se jede až ke konci března,“ je si vědom Ondra.

Následuje bod trati, na kterém udělá biatlonista pod mostem otočku o skoro 360° a odbočí na 2,5 km okruh, nebo pokračuje rovně na část 3,3km okruhu. Ta vede prakticky jen nahoru a pak dolů. „Dlouho stoupáš nahoru, pak jsou tam vlnky u testovacího území a odpočineš si, až to otočíš a vrátíš se zpátky na dvouapůlku,“ vybavuje si Ondra.
Pak už začíná stoupání k ikonické kapličce, odkud jde krásně vidět na Oslo. „Je pravda, že když jedeš kolem kapličky, tak je to místo, odkud je asi nejlepší výhled na město. Tam by ses mohl kochat. Celkově mají tratě hrozně příjemný nádech tím, jak jsou nad městem. Ale na to kochání bohužel není čas.“

Z nejvyššího bodu 2,5km okruhu se klesá do nejnižšího bodu. Biatlonisté tu musí zdolat nepříjemnou levotočivou zatáčku. „Já jsem v té zatáčce nikdy nespadl, ale několik pádů jsem tam viděl. Když je hluboký sníh, tak se stane, že to někdy někdo neodšlápne. Dělají se tam koleje a docela to i jede. Člověk musí být opatrný. Najíždíš tam v rychlosti a když tam jedeš ve více lidech, tak může dojít k nějakému pádu,“ upozorňuje Ondra.

Kdo přežije rozbitou zatáčku, musí ještě zdolat poslední nepříjemné stoupání. Pak už se kolem skokanského můstku vrací na stadion.

„Není to úplně jednoduchá trať,“ vyřkne Ondra svůj konečný verdikt. „Když je dobrý sníh, tak si dovolím říct, že to není úplně špatné. Sjezdy tu nejsou krom té jedné zatáčky nějak těžké. Jsou tam úseky, kdy jedeš rovně ve vajíčku a můžeš si odpočinout. To jsem měl rád. Ale když je pomalejší sníh, tak není kde si odpočinout. Musíš to pořád živit.“

A ještě jeden Ondrův poznatek k trati: „Když jsem viděl běžáky v Kontiolahti a Otepää, tak to bylo hodně našlapané. Třeba bylo 30 borců ve 30 sekundách. Byl tam rychlý sníh. Dovolím si říct, že tady to bude jinak. Pokud bude sníh pomalý, tak rozdíly budou daleko větší.“
Na střelnici úřaduje vítr
Střelnice na Holmenkollenu se zdá být na první pohled docela jednoduchá. „Jedeš po rovině, otočíš se na levou ruku a následuje dlouhý sjezd na střelnici. Většinou se střílí docela rychle, protože se přijíždí v relativně nízkých tepech,“ popisuje Ondra.
„Ale!“ zvýší najednou hlas. „Střelnice je blízko moře, takže tu často hodně fouká a vítr se navíc mění. To hraje velkou roli. Zažil jsem i poměrně velkou mlhu, přes kterou nebylo skoro nic vidět. Zároveň tam umí být i krásně.“
„Pro střelbu to není ideální místo,“ uznává Ondra, ale připomíná, že je střelnice osázená terči jeho oblíbené značky Kurvinen. „Takže za mě dobrý,“ dodává se smíchem.

Kudy do cíle?
Ještě jsme nebyli v cílové rovince, ke které vede na Holmenkollenu neobvyklá cesta. „Do cíle jedeš nad střelnicí. Musíš ji objet, aby ses dostal do cílové rovinky. Je tam neprůstřelná stěna a ty jedeš za ní. To asi nikdy jinde není,“ zamýšlí se Ondra Moravec.
Ještě před cílovou rovinkou je velbloud, na kterém se dá skočit. Proletěl se někdy i Ondra? „Při závodech jsem tam neskákal, ale při tréninku se to dá. Musí tam být dobrý sníh, na kterém to člověk rozjede.“

Cílovou rovinku považuje Ondra za spravedlivou. „Je lehce do kopce. Při nájezdu do ní je dobré být na vnitřku, venkem se najíždí metry navíc. Dá se rozhodnout už tam, ale když pojedeš v závětří z kopce, tak na tom můžeš vydělat, pokud máš lepší lyže. Je tam velký prostor pro taktiku. Takhle by to mělo být.“
Hodnocení
Ondra už na konci sezóny trošku vyměkl. Nebo má Oslo opravdu rád, protože mu dal známku 9.
„Na žádném jiném svěťáku, když pominu olympiádu, nebydlí týmy společně. Lidi si za ten rok zaslouží, že se tam můžou potkat a užít si poslední svěťák společně,“ myslí si Ondra. Vysokou známku odůvodňuje ještě dvěma plusy: „Stadion je kompaktní a můžeš na něj dojít pěšky.“
Ondrovo hodnocení Osla: 9/10
Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík