"Nejsem svázaná tlakem, cítím se svobodnější," říká Gabriela Koukalová

05. prosince, 2016

Vydala se ze všech sil, že už nebyla téměř schopná zaostřit na terče. V nedělním stíhacím závodě v Oestersundu bojovala Gabriela Koukalová na hranici svých možností. „Už si ani nepamatuji, kdy jsem se naposledy takhle zničila.“ Od první střelecké položky až do cíle se jí však soupeřky dívaly jen na záda. Individuální závod Světového poháru vyhrála potřinácté v kariéře „Mým štěstím bylo, že jsem v závěru vsadila proti Kaise na střelbu. Vyšlo mi to a do posledního kola jsem jela s náskokem 17 vteřin. A když Laura Dahlmeierová byla na mezičase 400 metrů před cílem ještě deset sekund za mnou, věděla jsem, že to je náskok, který bych už mohla a měla udržet. Vzít vlajku jsem se ale raději neodvážila.“

Gabčo, máš za sebou I. kolo Světového poháru sezóny 2016/2017. Sezóny, do které jsi vstoupila jako obhájkyně prvenství. Jak závody v Östersundu hodnotíš?
„Úžasný. Nakonec to proběhlo všechno nad očekávání. On i ten prvotní impuls, když se to úplně nepovede, jako mě ve vytrvalostním závodě, je občas důležitý. Nemůže to jít pořád skvěle. V životě také nejde vše jen po másle a člověk si musí projít i horšími závody. To k tomu patří. Důležité je ale získat zpětnou reakci a uvědomit si chyby. To člověka obohatí o další zkušenosti a může se tak posouvat dále. To je k nezaplacení.“

Dodal Ti dobrý start více klidu?
„Rozhodně. Protože před sezónou hodně lidí řešilo a ptalo se mě, co budu dělat s obhajobou křišťálového glóbu. Pro mě je podstatné, že jsme se Ondrou Rybářem domluvili na experimentální sezóně. Mám natrénováno skoro o polovinu méně než před rokem, a tak ani nevím, zdali pojedu všechny závody. Budeme se o tom ještě bavit. Důležité je, abych měla dostatek sil na mistrovství světa.“

V létě jsi neprožívala nejlepší období. Všemožné povinnosti Ti vysály spoustu energie, což bylo poznat i na mistrovství republiky v Letohradu… A jak sama naznačuješ, projevilo se to i v tréninku.
„Měla jsem stavy, že jsem třeba sotva vstávala z postele. Ocitla jsem se opravdu na dně. Regulérně jsem vyhořela. Rozplynuly se všechny mé ambice a ideály. Opravdu to bylo hrozně nepříjemné období. Trvalo mi to snad dva měsíce, než jsem se začala dostávat zpět. Než mi motivace začala opět po tichu klepat na dveře. Hrozně obdivuji lidi, co mají celý život motivaci dělat věci na maximum pro to, aby dosáhli svého cíle. Takovým člověkem je třeba Ole Einar Bjoerndalen. Před ním smekám.

Vyhoření nevyhoření, tady v Oestersundu jsi dokázala, že výkonnost máš. Souhlasíš?
„Pro mě je důležité, že jsem si k tomu všemu o čem se bavíme, našla postoj. Nemám teď potřebu si něco dokazovat. Snažím se udržet v pohodě a k závodění přistupovat uvolněně. Když jsem na to přišla, hrozně se mi ulevilo. Nejednou v sobě nemám tu povinnost jako minulý rok, kdy jsem závod od závodu obhajovala žluté číslo a byla jsem v tom zodpovědná. Nejsem teď svázaná tlakem, cítím mnohem svobodnější.“

Jak přijali trenéři skutečnost, že v létě nepracují se stejnou Gábinou, jako před rokem?
„Myslím, že než kluci pochopili situaci, byli ze mě otrávení. Mně samotné jich bylo líto a sama jsem se styděla, jaké dělám drahoty, jak jim komplikuji přípravu a všechny plány. Ale jsou situace, a tato byla přesně ten případ, že potřebuji čas, abych si uvědomila, kterým směrem jít. A než k tomu dojdu, jsem typická ženská. Tam prostě stabilita v názorech a přesvědčení není taková, jak by se člověk představoval. Současně je to ale i součást mé osobnosti. Děkuji klukům, že to se mnou zvládli, že to vydrželi a že na mě neuplatňovali žádné fyzické tresty :-).“

Říkáš, že Tvoje úsilí směřuje k únorovému mistrovství světa v Hochfilzenu. Ještě předtím však celý český reprezentační tým čeká jeden vrchol, a to Světový pohár v Novém Městě na Moravě 15. – 18. prosince.

„Nepamatuji si, kdy jsem se více těšila na nějaké závody. Asi jak jsem starší, tak si to uvědomuji více než dříve. A nejsem sama, kdo se na Vysočinu těší. Slyším to vlastně skoro od všech sportovců. To je hrozně moc příjemné. Atmosféra Nového Města bere u srdce každého. Pro mě má navíc naše závodění, a doma speciálně, i další rozměr. Z mnoha dopisů a reakcí vím, jaké mnozí lidé procházejí těžkými životními osudy. A Ti lidé píší, jak nám fandí a jak jim dodáváme životní motivaci. To je asi nejvíc, čeho se nám může od fanoušků dostat. Pokud takhle naše nebo moje sportování na lidi působí, je mi to velkou ctí.”

 

Tomáš Hermann