Veronika a Gábina měly na střelnici své andělíčky

15. února, 2015

Finišmanka Veronika Vítková si užívá závěrečné úseky. Je to totiž ona, kdo přiváží českou štafetu do cíle, a tak potvrzuje i výkony svých kolegyň z týmu. Letos to jsou dojezdy ve skrze radostné. Třetí místo v Hochfilzenu, vítězství v Oberhofu a Ruhpoldingu, druhé příčka ve větrné Anterselvě a nakonec dnešní triumf. Proto má před svým startem i speciální režim.

„Střelbu Evči Puskarčíkové sledují obyčejně ještě v buňce. Pak se jdu rozjet, a když Gabča končí svůj úsek, přecházím na stadion.“ Počínání krajanek vnímá v klidu. „Jsem napjatá, ale ne nervózní. Holky jezdí perfektně a práci mi hodně usnadňují.“ Stres však občas přichází nežádán, nezván.

 

Malá dušička
Velké napětí dnes prožívala Gabriela Soukalová. Sama totiž měla v průběhu své střelby jen „malou dušičku“. „Trochu mě zlobí puška, asi úderník. A většinou první rána mi nechce vyjít. Jen to tak cvakne,“ představuje potíže, které musí do mistrovství světa vyřešit. Proto vstoje dlouho nevystřelila. „Myslím, že při mně stáli všichni andělíčci. Hrozně se mi ulevilo, protože jsem se bála, že bych to holkám zkazila.“ Ulevilo se jí, když situaci ustála. „Jsem neuvěřitelně šťastná.“

 

Roztřesené nohy
Při střelbě zatrnulo také Veronice Vítkové. Vleže minula první dva terče. „Vítr se točil a špatně jsem vyhodnotila situaci a cvakla si vlevo, pak jsem to musela vrátit. Trochu jsme si to zkomplikovala,“ uznala. Vstoje se pak už potýkala s únavou. „Nohy se mi trochu třásly, ale zůstávala jsem v klidu. Měly jsme náskok a zůstal mi prostor na chyby.“

 

Až tak dobře?
Český tým prožívá euforii. „Samozřejmě jsem hrozně ráda. Věřila jsem, že to zvládneme dobře, ale že až tak dobře, to by mě nenapadlo,“ kroutila radostně hlavou spokojená Gabriela Soukalová. „To pak lze i lépe snášet třeba dopingovou kontrolu, kterou už mám taky za sebou,“ hlásila z Holmenkollenu.

 

Text: Tomáš Hermann