Ondřej Moravec má jasno: „Zlato je zlato!“

06. března, 2015

Veronika Vítková i Gabriela Soukalová staví olympijské stříbro stále o „chloupek“ výše, než čtvrteční triumf smíšené štafety. Ondřej Moravec to vidí jinak. „Dovolím si říct, že tenhle úspěch je víc než druhé místo na olympiádě,“ přiznává. A dojatý Michal Šlesingr dodává: „Ještě že tu trochu fouká, už mi to ofoukalo a osušilo oči.“  Všichni tak nechtěně potvrzují rozdíly mezi něžným pohlavím a tím druhým, svalnatějším…  A tak to má být.

 

Kde je vlajka?
Na začátku cílové rovinky nehleděl Ondřej Moravec směrem k metě, ale rozhlížel se po tribuně. Hledal českou vlajku. Posledních padesát metrů s ní absolvoval, mával a bil se do prsou. „Když jsem měl vlajku v ruce tak to přišlo: neskutečný pocit!“ Shodou okolností to byla jediná vlajka, která byla v dosahu. „Tušil jsem, že nikdo z týmu před cílem nebude. Všichni byli buď na trati, nebo na střelnici. Naštěstí tam ale byl ten fanoušek. Zaplať pánbůh za něj,“ děkuje krajanovi na dálku.

 

 

Euforie
Velké světové dílo celé čtveřice bylo právě dokonáno. Euforie! „Ono projíždět cílem první nebo druhý, to je prostě rozdíl. I když kouzlo olympiády je v jejím čtyřletém cyklu, tak být první je pro mě asi v tuhle chvíli víc,“ přemítal ještě o významu obou posledních cenných kovů ze smíšených štafet. Trochu tak narušuje zažitou skutečnost, že olympiáda je „nejvíc“. „Jenže tohle bylo mnohem silnější. Je to prostě zlato, a to je na jiné úrovni. Tohle se už také třeba nikdy nemusí podařit. V tuto chvíli to mám tak, že zlato je zlato.“

 

Sdílený triumf
Triumf si užívá o to více, že je sdílený. „To jsou takové pocity, které v normálním individuálním závodě člověk nezažije. Radujeme se společně, a to je extra příjemné. Navíc ta radost se netýká jen nás čtyř, ale opravdu celého týmu. Všichni jsme se objímali, gratulovali si, prostě super!“

 

Hlavně teď nelehni!
Závěrečný okruh si začal užívat až po sjezdu k jezeru. „Mě to strašně jelo a ono jak to bylo hluboký, tak jsem si říkal: Hlavně teď nelehni! Na mezičas na prvním kopci, jsem jel úplně naplno. A tam jsem poznal, že o to nemůžu přijít, protože jsem se cítil neuvěřitelně dobře.“ Pak už věděl, že nemusí tlačit stoprocentně na pilu. „Nahoře mi ještě trenér Mára Lejsek hlásil, že oni za mnou navíc ztrácí, tak ať si to užiju a vybodnu se na to. Ten finiš pak byl super, když netuhnete a nemusíte se bát do poslední vteřiny.“

 

Bez nervů
Chtělo by se říci, že čeští biatlonisté už mají v Kontiolahti splněno, ale… „Dobré je, že odsud nepojedu s prázdnou, ale určitě se budu dál normálně koncentrovat na ostatní závody. Jednodušší je teď to v tom, že už vím, že na tom nejsem tak úplně špatně. Na startu tedy nemusím být nijak extra nervózní,“ dodává mistry světa Ondřej Moravec.
Text: Tomáš Hermann