Ondřej Moravec: „Věřil jsem, že Bjoerndalena sfouknu.“ 

16. března, 2015

Před třemi lety ještě neměl Ondřej Moravec na kontě ani jednu velkou medaili. Dnes, po stříbrném závodě s hromadným startem na MS ve finském Kontiolahti, jeho sbírka zahrnuje celkem sedm kovů: jedno zlato, tři stříbra a tři bronzy.

 

Ondro, ještě před dvěma lety sis vystačil takřka jenom s bramborami. A nyní máš tři olympijské medaile ze Soči a návdavkem aktuálně i tři cenné kovy z Kontiolahti. Ke všemu to jsou ještě kovy všech barev – zlato, stříbro, bronz. Co budeš sklízet příště?
Dnes to byl super závod. Osmnáct lidí se vešlo do jedné minuty v minutě, to jsem snad ještě neviděl. Jsem strašně rád, že jsem tak vysoko. Ke zlatu to byl opravdu jen kousek. Jakov nastoupil už v kopci, držel jsem se ho, co to šlo, ale nebyl to kontakt úplně těsný, ze kterého by se dalo finišovat. Prostě mi kousek cuknul. Ze začátku jsem po ležkách hodně dojížděl, po první jsem musel dojet celé trestné kolo, po druhé jsem tam měl taky docela díru, kolem deseti vteřin 10 sekund. To mě v součtu nějaké síly stálo. Ale jsem maximálně spokojený.

 

Ještě zpět k těm medailím. Už před závodem Ti mnozí podsouvali, že by jsi mohl sbírku medailí zkompletovat….
A teď ji mám!  To snad ani nemohlo dopadnout lépe. Když si to uvědomím, tak jsem tady neskončil hůře než devátý.Před šampionátem jsem si žádné cíle nedával. Jak jsem už vyhlásil na podzim, mým hlavním cílem bylo stabilizovat výkonnost a pokusit se uspět v celkové klasifikaci Světového poháru. To že si odvážím dvě medaile z individuálních závodů, je super, je to nad plán a mohu být maximálně spokojený. Ty jo skoro bych se nejraději sbalil a jel rovnou domů.“

 

Myslíš místo finále Světového poháru?
„Ne, to byl vtip. To bych pak samozřejmě přišel i o tom postavení ve svěťáku, které jsem si tady pracně vybojoval. Když se tak zamyslím, tak se vlastně do Chanty-Mansijsku těším. Loni jsem v závěru sezony onemocněl, i rok předtím jsem toho měl ke konci plné brýle. Letos doufám, a zaklepu to, že se mi minimálně ještě jeden závod povede.“

 

Vraťme se ještě k dnešnímu dramatickému hromaďáku. Na poslední položku vás přijíždělo osm a zády jste měli dalších dvanáct borců. Věděl jsi o tom?
„Když jsme se k té položce blížili, tak se na můj vkus až zbytečně taktizovalo. Na stavech pak prý podle pana Besseberga, šéfa IBU, střílelo v jednu chvíli 16 lidí najednou. Úplně podobně to bylo na mistrovství světa v NMNM, tam střílelo poslední položku 12 lidí. Byl jsem tam taky, to moc dobře vím, protože jsem skončil čtvrtý… Dnes panovaly ideální podmínky, nefoukalo, trať byla rychlá. Na světovém šampionátu, kdy už jsou všichni po předchozích pěti závodech unavení, tak k takovým situacím dochází. Vpředu už se nejede stále podlaha, ale hodně se taktizuje. Ti ze zadu pak mají naději ztrátu stáhnout.“ 

 

Na závěrečnou střelbu jsi přijel první, to byl záměr?
„Ne, nebyl. Při první stojce jsem to tam nakropil, co to šlo, protože jsem střílel z půlky střelnice, tím jsem se hodně posunul. Ale tu poslední už jsem si pohlídal, abych ji dal. Protože nic jiného než nula nakonec nefunguje, to je prostě zákon.“

 

Na tři medaile jste zůstali čtyři. Ole, Tarjei, Jakov a ty… Přemýšlel jsi už dopředu o tom souboji?
„Už když jsme vyjížděli ze střelnice ve čtyřech, tak jsem si říkal, že Bjoerndalena sfouknu. Opravdu jsem se nebál, že bych z toho souboje vyšel bez medaile.“

 

To je odvážené tvrzení. Opravdu sis tak věřil?
„Ale tak to je. Věděl jsem, že Jakov bude silný. Znám ho moc dobře, vždyť s ním vlastně trénuju skoro při každém našem soustředění na Pokljuce. Vím jak je rychlý, jakou má sílu, výbušnost, dynamiku, prostě čeho je schopný. Hned jsem věděl, že toho bude těžké porazit. To by mu muselo jen totálně dojít, což se nestalo. Pak už jsem ho ani nezkoušel, jel jsem za ním, hlídal jsem si Tarjeiho, aby mě neohrozil. Tušil jsem, že zlato to nebude.“

 

Už jednou jsme zmínili Soči. Jaký je rozdíl mezi Ondrou Moravcem 2014 a 2015?
„Letos jsem na tom o hodně líp, co se týče běžecké formy a fyzické stránky obecně. V Soči jsem střílel neskutečným způsobem, ale s tím během jsem nebyl spokojený. Se střelbou jsem se vypořádal, jak nejlépe jsem uměl, ale jinak jsem musel čekat i na chyby ostatních a pak z nich těžil. Tady v Kontiolahti ta střelba není špatná, za jedna ve čtyřpoložkovém závodě, to je hodně, hodně slušné. Myslím, že právě v tom mi pomohla olympiáda. Když jsme přijížděli na tu stojku, tak jsem si na to trochu vzpomněl. Říkal jsem si, že ve čtyřech lidech jsme tam stříleli taky, včetně Oleho. Jsem moc rád, že jsem byl schopný to udělat stejně, jako tam a vyšel jsem z toho ještě o jednu příčku líp.“

 

Opakovaně dokazuješ, že se umíš připravit na vrcholnou akci…
„Za to jsem moc vděčný a těším mě to. Začalo to v Ruhpoldingu 2012. Už tam jsem byl jednu ránu od titulu mistra světa ve vytrvalostním závodě. Tuším, že nejhůře jsem skončil osmnáctý. Pak přišlo Nové Město, dvě čtvrtá místa a opět jednu ránu od zlata. Nevím, jak je to možné, jak to dělám, protože kdybych to tušil, dělám to stále. Ale ono je těžké vydržet čtyři měsíce stoprocentně koncentrovaný a připravený na závody. Snažím se výkonnost držet co nejvýše, to je klíč, aby se mi podařilo uspět i na té velké akci. Jak je to jednou nahoru, jednou dolů, tak z toho může něco vzejít, ale těžko se to pak opakuje.“

 

Takže Tvůj recept na úspěch zní?
„Prostě to tělo ždímat, dokud to jde.“

 

Rozhovor: Tomáš Hermann