Při desátém triumfu ztratila Gábina srdeční záležitost

16. ledna, 2016

Gabriela Soukalová nepíše obyčejné příběhy. Její desáté vítězství ve Světovém poháru v kariéře opět provázela nejedna patálie. Únava: „Nevzbudila jsem se ve své kůži.“ Napětí: “Stihnu dnes start?“ A kolize: „Moje růžová hůl je zlomená, chce se mi brečet!“ Přesto všechno zvládla, husté chumelenici navzdory, odstřílet jako jediná v celém startovním poli bezchybně. V průběžném pořadí Světového poháru m& aacute; po dnešním triumfu náskok 73 bodů před Marií Dorinovou-Habertovou. „Snažím se co nejlépe zúročit letní dřinu a udělat radost fanouškům. Vydám ze sebe maximu, abych se tam nahoře udržela, i kdyby to mělo být zuby-nehty,“ slibuje přesně v polovině letošní sezóny.

 

Gabčo, začněme historickým milníkem. Dosáhla jsi svého desátého vítězství ve Světovém poháru. Co tomu říkáš?
„Desáté vítězství to je splněný sen. Bavili jsme se o tom s přítelem Petrem před sezónou a říkala jsem mu, že to je taková meta, které bych chtěla dosáhnout předtím, než skončím s biatlonem. Teď to vypadá, že tu metu budu muset na výšit J.“  

 

Přitom Tvoje cesta na dnešní start nebyla vůbec jednoduchá. Co Tvůj zdravotní stav?
„Ráno jsem se nevzbudila právě ve své kůži, vůbec jsem se necítila na to, že bych měla závodit. V pátek jsem prospala celé odpoledne a pak i celou noc. Asi jsme opravdu ten odpočinek potřebovala jako sůl. Před startem jsem od sebe nečekala moc, a možná, že to byl ten důvod, co mi nakonec tak pomohl. Mám z toho strašnou radost!“

 

V jednu chvíli to vypadalo, že snad ani start nestihneš. Co se stalo?
„To uspořádání povinností před závodem, to není moje silná stránka. To už musí být každému jasné, ne? Takže jestli budu muset něco zlepšit, tak je to tohle. Na druhou stranu jsem tím možná nevykolejila sebe, ale zbytek startovního pole… Ba ne, to si dělám legraci :-). Prostě nevím, čím to je. Čím více se snažím přijít včas, tím větší to je pro mě problém. Spousta lidí mě už nařkla, že to dělám schválně a vytvářím si image, ale kéž by to tak bylo.“

 

A jak to tedy bylo dnes?
„Jednoduše jsem si špatně rozvrhla čas, ten časový odhad nemám takový, jaký by měl být. Je to opravdu jedna z mých špatných stránek. Po nástřelu v té hrozné chumelenici jsem se potřebovala převléknout, protože jsem byl durch mokrá. Start jsem stihla, ale každý viděl jak…”

 

Na druhou stranu, když ses takto opozdila, většinou následoval velký úspěch. Nemá to souvislost?
„Něco by na tom být mohlo. Člověk pak jinak mobilizuje koncentraci, síly, kterých je pak ze sebe možná schopný vydat o něco víc. Mám zkušenost, že když se až moc soustředím na výsledek, na to co všechno mám správně udělat a jak nejlépe jet, tak mi to prostě nefunguje.“

 

Kdo Tě dnes nejvíc naháněl na start?
“No, zcela upřímně, nejvíce byl ze mě na nervy trenér Zdenda Vítek. Když jsem ho viděla, tak mi ho bylo líto. Hned jsem se mu pak omlouvala. Do toho mi naše masérka Péťa Sedláčková nalepovala čísla na nohy, protože bez toho by mě na start nepustili. V tu chvíli jsem viděla to nervové vypětí všech kolem…“

 

A co Ty?
„Naštěstí jsem byla v klidu, protože jsem na to tak nějak zvyklá :-). Mě to z míry prostě nevyvedlo.“

 

Na start ses moc necítila, navíc jsi ho skoro nestihla, ale to ještě nebyl Tvým dnešním příhodám konec. Popiš z Tvého pohledu příhodu se zlomenou holí.
„To byla jedna z věcí, které se stávají často, ale tady jsem se málem rozbrečela. S Kaisou Maekaeraeinenovou jsem jediná, která má od firmy Leki růžové hole. Růžová to je srdeční záležitost. Představ si, že jsem si kvůli tomu vyladila i štítek a bundu a najednou mi ji Františka ukopne! … To byla sranda :-). Ona asi neodhadla vzdálenost, taky jí to víc jelo, nechtěla mě srazit, vystoupila vedle trati a já tam zrovna tu hůl zapíchla a ona mi ji ukopla.“

 

A pak skvěle zafungovala mezinárodní spolupráce…
„Dostala jsem nejprve italskou hůl a po dalších sto metrech už naši, protože tam byl nás trenér Jirka Holubec.“

 

Na Tvém dnešním vítězství prý má podíl i Eva Puskarčíková, je to tak?
„Ještě v cíli na mě volala: Moje hůlka zažila vítězství, yeees! To bylo vtipný, to mě pobavilo.“

 

Díky silnému sněžení, dnes panovaly v závodě opravdu náročné podmínky. Kolik sil Ti ještě zbývalo v závěrečném okruhu?
„V posledním kole už jsem to moc neviděla, měla jsem před sebou jen takový zúžený koridor. Věděla jsem, že musím do posledních metrů hrozně hnát, protože těm holkám za mnou budu v té chumelenici vlastně projíždět stopu. Bála jsem se, že budu muset zase s někým sprintovat do cíle, což obvykle nedopadne dobře. Nakonec jsem byla ráda, že jsem na posledním kopci dostala informaci, že ten čas je pořád kolem 15 vteřin, což je pro představu celkem dost a říkala si: Když nespadnu, musím vydržet i kvůli těm českým fanouškům, kteří mě tu hnali. Zvládla jsem to i díky nim.“

 

TH