Eva Puskarčíková: „Jednička na začátku, to byl základ úspěchu!“

11. prosince, 2016

„Co se to děje? Je to sen?,“ ptá se sama sebe třetí žena sobotního stíhacího závodu na 10 km II. kola Světového poháru 2016/2017 ve slovinské Pokljuce. Sama si i odpoví: „Je to taková jízda, že to už ani nepobírám. Valila jsem oči už předtím, když jsem dojížděla do desítky… A teď to pódium?! No, to je prostě šílený.“

Je bezprostřední, je výřečná, je modrooká, je Eva Puskarčíková!

Evo, hned na úvod stíhacího závodu jsi minula jeden terč. Vsadila by sis v tu chvíli na sebe a na pódium?
„Jak jsem dala tu jedničku, říkala jsem si: To je v háji! Ale ulevilo se mi tím psychicky, necítila jsem na sebe tlak, jako kdybych nulovala od začátku. To byl základ úspěchu, asi.“

Do závodu jsi vyrážela bok po boku Gabriely Koukalové, ale moc dlouho jsi s ní neběžela. Proč?
„Vím, že ve stíhačce se nemá cenu za každou cenu hnát. Asi bych to s Gabčou k první položce vydržela, ale ty následky! Obecně mám starty pomalejší, tak jsem se držela svého, abych se úplně nezahltila. Protože když se zahltím, moje střelba pak nestojí za nic. V danou chvíli musí mít člověk prostě klapku na očích a jet hlavně podle sebe.“

Na stupních vítězů jsi stále vedle velkých závodnic Laury a Kaisy…
„Pro mě to bylo obrovskou ctí tam s nimi být. Kaisa mi k prvnímu pódiu moc hezky pogratulovala. Řekla, že tady v Pokljuce stála též poprvé na stupních vítězů a je to pro ni tedy legendární místo.“

Jak sis užila svoji první „individuální“ tiskovku?
„V tu chvíli jsem byla tak dojatá, hotová a plná emocí ze závodu, že mi nešlo mluvit česky na tož anglicky… Byla to taková další zátěžová zkouška. A mám ji za sebou. Celkově to byla po závodě hektika. Vyhlášení, tiskovka, dopingová kontrola. Ani jsem se nestihla vyjet, proto jsem se musela jít později jen vyklusat.“

Užila sis přivítání na hotelu?
„A jak! Bylo to krásné, dojemné, gratulace, objetí, slzy…“

Už víš, jak naložíš s medailí?
„Do budoucna si ji někde vystavím, to je jasné. Je určitě specifická. Specifická v tom, že je první individuální. Pro mě má stejnou hodnotu, jako první štafetová z Hochfilzenu. Tyhle dvě půjdou na nejvyšší stupínek. Ale pššš, teď ji mám ještě v batohu.“

V neděli jsou na programu štafety. Těšíš se?
“Těším se a moc, protože štafetu mám ráda. Tu poslední, co jsem zatím jela, se nám v Presque Isle podařilo vyhrát. Tak uvidím, jak to půjde teď.“

Říkáš, že se pomaleji dostáváš do rychlého závodního tempa. Jak to dokážeš skloubit s prvním úsekem štafety?
„První kolo bývá často mazec, to ano. Ale vždy, než se rozjedu, snažím se schovat v tom chumlu holek a vyvážet se. To je taková moje malá štafetová taktika.“

Těšíš se už do Nového Města na Moravě?
„Hrozně moc! Ale na druhou stranu mám i trochu obavy, že jsem si teď na sebe ušila bič. Tak doufám, že buď fanoušky nezklamu, anebo na mě budou milosrdní. Stále to mám tak, že každá pozice mezi nejlepšími patnácti je pro mě velký úspěch a ani současné třetí místo na tom nic nemění.“

 

Tomáš Hermann