Odcházení Michala Šlesingra. Legenda českého biatlonu naposledy před letohradskými fanoušky!

28. srpna, 2019

Vytáhne si podložku, připraví spektiv (dalekohled) se stativem, zkontroluje si nástřel a provede zapracování do tréninku. V letohradském areálu “Šedivský lom” kolem sebe nemá reprezentační trenéry ani týmové kolegy. Tak se poslední dva měsíce odehrává příprava nejzkušenějšího českého reprezentanta Michala Šlesingra. „Manželce hrozil předčasný porod, a tak jsem po dohodě se Zdeňkem Vítkem zůstal raději doma v Letohradě,“ vysvětluje proč příprava na jeho už 19. sezonu ve Světovém poháru má netradiční průběh. Nakonec vše dopadlo, jak nejlépe mohlo. Od 13. srpna už šestiletá Victorie vozí v kočárku bratra Benedikta.

 

Sám sobě (tak trochu) trenérem
Na individuální tréninky si zvykl. „Výhodu vidím v tom, že čas si řídím sám, že se nemusím podřizovat striktnímu systému,“ říká a dodává: „Stihnu tak ještě doma spoustu věcí udělat nebo se postarat o Viktorku.“ V Letohradě má na trénink ideální podmínky. „Hodně mi pomáhají kluci z klubu. Odemknou mi sklad, nabarví terče a často mě i docela vyhecují,“ usmívá se.

Někdy vyráží na kolo, jindy běhá na kolečkových lyžích dlouhé hodiny po česko-polském pomezí u Orlického Záhoří. „Raději jezdím v Polsku, je tam širší silnice, kvalitnější asfalt a menší provoz.“

Myslí si, že sám se dokáže na tréninku dostatečně zmáčknout, aby netrpěla kvalita přípravy. „Třeba počátkem týdne jsem dělal v areálu Šedivského lomu imitace. Sprintoval jsem s holemi od rybníku až nahoru. Nemám pocit, že bych se neždímal.“ I když uznává, že v partě funguje větší soutěživost. „Když jsem ve skupině, dokážu třeba na kolečkových lyžích ještě změnit techniku nebo si jinak pomoci, abych se kluků udržel. To mě samotného nenapadne. Když nemůžu, tak prostě nemůžu.“ Každopádně tréninkový plán Zdeňka Vítka plní, seč mu síly stačí a zdraví dovolí.

V první půlce srpna ho trápila viróza. „Škrábalo mě v krku, byl jsem slabý jako papír. Trvalo to asi týden. Možná jsem mohl začít trénovat po čtyřech pěti dnech, ale řekl jsem si, že to v mém věku už nebudu lámat přes koleno. Stejně by tréninky neměly dobrou kvalitu.“ Rozhodl se počkat až bude jeho organismus úplně v pohodě. „A najednou si tělo řeklo samo. Vrátila se mu chuť pracovat a rychle i fyzička. Prostě zkušenosti,” zaculí se.

 

Loučení je na dohled
Přestože si na samotu nestěžuje, na týmové parťáky se těší. Uvidí se s nimi už 31. srpna a 1. září na Mistrovství České republiky v biatlonu na kolečkových lyžích „na jeho“ tratích v Letohradě. „Potkáme se, pokecáme, pošťouchneme, bude sranda, …,“ říká a najednou se odmlčí. Uvědomí si, že takových okamžiků už mu sportovní kariéra mnoho nenabídne. „Je to definitivní, zimní sezóna pro mě bude poslední,“ vypálí najednou.

Ne, zatím se ještě trojnásobný medailista z mistrovství světa, čtyřnásobný olympionik a neúnavný bojovník proti dopingu nechce ohlížet ani rekapitulovat. „Dlouho jsem o tomto kroku přemýšlel. Vlastně jsem tady v tuto chvíli podle svých původních předsevzetí vůbec neměl být… Ale poslední sezóna se mi nepovedla, a tak špatně jsem se loučit nechtěl,“ připomíná mononukleózu a zlomený obratel. Naopak, když vše klapne, loučit by se měl stylově: na mistrovství světa v Anterselvě, kde v roce 2007 vybojoval své dvě první velké medaile!

 

Nejprve pauza
O budoucnosti zatím představu nemá, i když… „Pokud někdo nabídne hodně peněz a málo zodpovědnosti, tak se hned přihlásím,“ zasměje se od ucha k uchu. „Mám i slušnou angličtinu.“ Ve vážnějším tónu pak pokračuje. „Určitě budu otevřený všemu. Může i nemusí to být práce spojená s biatlonem. Nejprve si však budu chtít dát půl roku nebo rok pauzu. Rodině to dlužím a hlady snad neumřeme.“

 

Naposledy v Šedivském lomu
Teď však má před sebou ještě biatlon a český šampionát na kolečkových lyžích. „Vlastně mně nyní dochází, že tady před našimi letohradskými fanoušky budu startovat naposledy. Takže, lidi, přijďte fandit! Uvidíte nejen ´starýho´ biatlonistu, ale i nové tribuny, se kterými měli kluci z klubu hodně práce. Makali fest, každý den jsem je při svém tréninku kontroloval!“

 

Tomáš Hermann

Foto: Petr Slavík, Tomáš Hermann a archiv Michala Šlesingra