Veronika Vítková závodila v Českém poháru, smutek z jejich očí ale nezmizel

17. ledna, 2020

Stála u trati a sledovala, jak se daří dorostencům a dorostenkám. Sama už měla svůj závod za sebou. Vyhrála, ale v očích se jí držel smutek. Hodně smutku. Veronika Vítková startovala minulý víkend v úvodním sprintu II. kola Českého poháru v Jablonci nad Nisou.  

Při vyslovení jejího jména už víte, že hovoříte o legendě nebo přímo s legendou českého biatlonu. Jedenatřicetiletá rodačka z Jilemnice, mistryně světa, dvojnásobná olympijská medailistka a vítězka závodů Světového poháru nezažívá právě nešťastnější sportovní období. Organismus jí zatím brání ve velkých fyzických výkonech.

Český tým opustila po kolapsu při Světovém poháru v Oestersundu, odpočívala, byla v péči lékařů. Po vánočních svátcích se vrátila k přípravě. Deset dnů trénovala ve svém oblíbeném Obertilliachu.

„Myslím, že jsem si pro přípravu nemohla vybrat lepší místo. Obertilliach mám moc ráda, nabíjí mě optimismem. Navíc tam bylo hodně sněhu a krásné slunečné počasí…,“ usmála se trochu při této vzpomínce.

Český pohár v Jablonci byl prvním testem, jak si na tom její zdraví a výkonnost stojí. „Už při rozjíždění jsem cítila, že to není ideální , ale stále jsem doufala. V průběhu prvního kola se mé obavy, bohužel, naplnily. V mém výkonu nebyl ani kousek dynamiky, vůbec jsem nebyla schopna udělat něco s tempem, zrychlit. Jako bych celý závod odjela se zařazenou trojkou. K maximálnímu výkonu jsem se ani nepřiblížila, ale přitom jsem se brzy unavila.“

Snažila se tvářit statečně, ale oči se jí leskly. Hlava by moc chtěla, jenže organismus se stále brání. „V tomhle stavu do Světového poháru opravdu nechci. Nemělo by to smysl, ani by to nebylo fér vůči týmu,“ dodala racionálně.  

Co bude dál? „Veroniku stále sledujeme jak po stránce medicínské, tak sportovní. Hledáme řešení, jak jí pomoci,“ říká sportovní ředitele ČSB Ondřej Rybář. „Zatím však platí, že Veronika má nadále individuální přípravu.“

Tomáš Hermann