Jak funguje český tým v Lenzerheide, a co se skrývá za rovnicí: 1 + 2 + 3 = 18?

02. února, 2020

Celkem 18 mladých českých reprezentantů se ve čtyřech kategoriích účastní Mistrovství světa juniorů a dorostu ve švýcarském Lenzerheide. Zázemí jim zajišťují dva trenéři, tři servismani a jedna fyzioterapeutka. Jak vše zvládají?

Dvě hlavy

Hlavu týmu tvoří trenéři. V posledních sezónách to jsou Aleš Lejsek a Michael Málek. „Na úvod akce máme poradu, kde si vše naplánujeme, a pak už jedou kluci a holky po své linii,“ představuje základní kostru systému Michael Málek. „Rozdíl oproti jiným akcím je v tom, že po dvou závodech, které na šampionátu jsou den za dnem, ještě následuje trénink pro kategorie, které právě měly volno,“ podotýká Aleš Lejsek.

Během samotných závodů si pak oba trenéři vyměňují role. „Když mi závodí holky, tak jsem na střelnici za dalekohledem. A Michael je u počítače, kde hlídá mezičasy a dává vysílačkou pokyny dalším členům týmu, aby mohli u trati informovat závodníky. V případě, že závodí kluci, tak si role vyměníme.“ Před závody navíc trenéři ještě pomáhají servisnímu týmu s testováním a výběrem lyží.

Fakt jen tři mušketýři

A právě servis prožívá nejtěžší chvíle ještě dlouho před samotnými závody. „Každý sportovec si přiveze 8 – 10 párů lyží, které musíme otestovat. A tady v Lenzerheide je borců osmnáct,“ říká za servis jeho šéf Milan Faltus. „A mnohé sportovce a jejich lyže jsme tady viděli poprvé. V tom je to složité. V IBU Cupu nebo ve Světovém poháru se vlastně pracuje stále se stejnými lyžemi, stejných závodníků. A tam jezdí v každé ze dvou kategorií maximálně pět lidí, obyčejně i méně.“  

Účast na Mistrovství světa juniorů a dorostu si vybojovali i sportovci, kteří jsou v systému SCM, ale neprošli ještě juniorským výběrem nebo tzv. sledováním. „U nich je to nejnáročnější, protože nemají k dispozici třeba jednu značku lyží, ale přijeli ze svých klubů s páry od více výrobců,“ doplňuje Jiří Novotný, který vedle práce servismana zvládá i mačkat spoušť fotoaparátu.  

„Snažíme se vybrat nejlepší páry tak, aby si sportovci mohli lyže navzájem půjčovat. Samozřejmě to musí být na značce, na které jezdí, nebo se kterou mají smlouvu. Cílem je, aby všichni závodili pokud možno na co nejlepších lyžích,“ vysvětluje fotografující servisman, jak si v týmu vzájemně pomáhají.

V servisní buňce se nejčastěji objevují lyže Fischer, Rossignol, následují Madshus, Atomic, a také „novoměstské“ Kästle, se kterými běhá dorostenec Luděk Abrahám.

V průběhu šampionátu už je pracovní tempo servismanů „běžné“. „Každý den jsou dva závody, a to je takový standard, jako na jiných akcích,“ podotýká Martin Kalous, který dlouhé roky pracoval u servisu A týmu. Nyní trénuje žáky v NMNM a v Lenzerheide díky svým zkušenostem vypomáhá.

Výjimkou z běžného závodního programu MSJ&D jsou nedělní stíhací závody, všechny čtyři kategorie startují během několika málo hodin. „No, tak to je masakr,“ pokyvuje hlavou šéf servisu. „Testování, výběr lyží, jejich finální příprava, vše běží jako ve zrychleném filmu. Ale s pocitem, že potom sednete do auta a vracíte se domů za svými blízkými, se to dá vydržet,“ usmívá se Milan Faltus. „Jednoduše řečeno: i v té rychlosti musíme co nejlépe zvládnout naši práci.“

Jedna proti osmnácti

Věra Kartousová sama závodila, a tak má ke sportovcům blízko. „Myslím, že to je určitě mé plus. Rozumím jejich pocitům, potřebám, a ani věkově od nich ještě nejsem tak vzdálená,“ dodává vesele.

Kariéru běžkyně na lyžích ale musela kvůli problémům s koleny předčasně ukončit. „Poznala jsem, že zdraví je pro sportovce základ.“ Ráda proto pomáhá druhým. „Potřebuji mít pocit, že jsem užitečná, a tato práce mi ho dává,“ vysvětluje, proč je z ní fyzioterapeutka na plný úvazek.

V Lenzerheide si musela vytvořit speciální režim. „Kdo to ze sportovců potřebuje, toho po ránu zatejpuji nebo mu rozmasíruji nějakou bolístku. Pak jsem s nimi v předstartovním nebo cílovém prostoru. Kontroluji, aby na nic nezapomněli.“

Z odpoledního závodu, což jsou ve Švýcarsku klání juniorek nebo dorostenek, ale předčasně utíká. „Na hotelu už na mě čekají kluci. Musím je namasírovat nebo jim jinak pomoci s rehabilitací. A je optimální, když juniory a dorostence stihnu do večeře, abych potom měla čas na holky.“ Svoji denní šichtu končí obyčejně před jedenáctou hodinou večerní.

A hlavně: jeden tým

Dlouho předtím než Věrka Kartousová dokončí svoji práci, má každý tým poradu. Pak trenéři musí ještě najít energii na to, aby třeba „pohladili“ duše sportovců, nebo jim upravili či opravili zbraně, upínací řemeny a vyřešili další „bebínka“… A jakmile ráno sluneční paprsky pozlatí alpské vrcholy, už trenéři chystají svým sportovcům energetické nápoje. „Je to práce od rána do večera, ale s mladými a nadanými lidmi, kteří svoji energii přenášejí i na nás,“ přemýšlí nahlas Aleš Lejsek a Michael Málek ho doplňuje: „Takový zápřah máme jednou za rok. Je to náročné, ovšem neděláme to poprvé a víme, jak efektivně fungovat i to, že se na sebe můžeme všichni spolehnout.“

Už víte, proč 1 + 2 + 3 = 18? A že 1 + 2 + 3 + 18 = 1? 

Tomáš Hermann

Foto: Jiří Novotný a Tomáš Hermann