Jeden ze tří mušketýrů. Jak vzpomínají na Michala Šlesingra jeho parťáci?

13. března, 2020

Neuvěřitelných 18 let se pohyboval mezi biatlonovou elitu a za tuhle dobu toho stihl hodně. Získal kompletní medailovou sadu na mistrovství světa a celkem 19krát vystoupal ve Světovém poháru na stupně vítězů. O obrovském přínosu Michala Šlesingra pro český biatlon svědčí i fakt, že 14krát v řadě nechyběl v mužské štafetě na mistrovství světa a ani jednou nemusel na trestné kolo.

Právě týmovost vedle dalších vlastností vypichují na Bouškovi jeho parťáci. Zeptali jsme se závodníků a členů týmu, jak vzpomínají na letohradského biatlonistu. Ondřej Rybář přidal i svůj pohled na Michala Šlesingra z pozice jeho dlouholetého trenéra.

Boušek očima Ondřeje Rybář

„Je to pro mě jeden ze tří mušketýrů: Boušek, Jarda, Ondra. Oni spolu prožili hodně i v juniorských letech. Boušek byl jiný v tom, že se věnoval adrenalinovým sportům a že se pouštěl do diskuzí, které má potřebu dotahovat do konce. Někdy to připomíná boj s větrnými mlýny. Taková je ale jeho povaha. Do jisté míry je to zarputilost. Za mě jako za trenéra to byl sportovec, na kterého se dalo spolehnout. Možná právě ta zarputilost mu v závodech prospívala. Na druhou stranu mu odváděla pozornost, potřeboval by víc koncentrace na závody. Není zase tolik talentovaných biatlonistů a pro každého trenéra jsou takoví lidé výzvou. Najít cestu k úspěchu není úplně jednoduché. Boušek říkával, že on tu svou hlavu neoblbne a o některých věcech za mě až moc přemýšlel a možná se připravil o výsledky, které mohly být ještě výraznější. To je prostě Boušek. Chytrý, přemýšlivý a talentovaný kluk.

Dokázal strašně moc a byl jedním z těch, kteří nastartovali český biatlonový boom. Nesledoval jen svůj prospěch a dokázal táhnout za jeden provaz, když bylo potřeba. Přál bych si, aby si nastupující generace byla schopná vzít aspoň 50 % z toho, co tomu dali Jarda, Boušek, Ondra, Gábina nebo Verča. Podmínky, kteří mají dnes mají mladí sportovci, jsou z velké části díky těmto lidem. Biatlonu strašně moc prospěli a jsem rád, že jsem měl možnost s některými z nich pracovat. Uměli za to vzít a to je ten klíč k úspěchu.

Není to o tom, že by Boušek končil u biatlonu. Myslím, že si své místo v tomto sportu najde. Ale je to smutné. Čas nikdo nezastaví a takhle chvíle přijít musí. Jen se ji každý snaží oddálit. Boušek už jel tuto sezónu možná i nad plán a byla smůla, že se nemohl rozloučil v Novém Městě před domácí kulisou. Ale tak to bývá, jsou věci, které člověk nezmění.“

Má vzpomínka na Bouška

Ondřej Rybář: „Když jsme začínal u mužů a Boušek byl ještě bažant, tak jsme na Dachsteinu přecházeli ocelové lano. Rozcvičky moc rád neměl, ale tady to opravdu chodil trénovat. Když se do toho pustil, tak chtěl být ten první, který přejde lano bez pádu. Jakákoliv soutěž se vyhlásila, tak do toho šel po hlavě. Ta zarputilost ho provázela po celou kariéru. S přibývajícími roky samozřejmě přichází věci, které tohle eliminují. Ale v mládí to byla jeho obrovská devíza.“

Zdeněk Vítek „Pamatuju si, jak jsme byli v Oberhofu zázračně druzí. Já jel první úsek a pak už jsem jen čekal, jak to dopadne. Boušek bojoval s Bjørndalenem o třetí místo a říkal jsem si: Jestli ho Ole neutáhne na tempo, tak nemá šanci. Zkoušel to, ale když jsem viděl, že zbývá 200 metrů do cíle, tak jsem věděl, že ho Boušek porazí. Pak si vzpomínám, jak přijel na první Mistrovství světa v Chanty-Mansijsku v roce 2003. Už jako junior vytáhl štafetu dopředu. Nezapomenu ani na to, jak vyhrál svěťák v Oslu. Ten závod jsem taky jel, ale střílel jsem blbě a byl asi dvě minuty zpátky. Koukal jsem na ten těsný finiš na obrazovce a měl z toho velkou radost.“

Adam Václavík: „Když mi bylo asi deset a už jsem znal biatlon, tak jsem dostal Bouškovu kartičku. Měl jsem ji dlouho vystavenou v pokoji. Sledoval jsem ho v televizi a nikdy by mě nenapadlo, že s ním jako spolubydlící strávím tolik skvělých sezón.“

Ondřej Moravec: „Mohl jsem na vlastní oči sledovat, co dělal s Bjørndalenem na Mistrovství světa v Anterselvě v roce 2007. To mi přišlo úplně neuvěřitelné, nikdy na to nezapomenu. Bjørndalen byl v té době skoro neporazitelný a Boušek byl jedním z mála, který ho pokořil. Byla to senzace. Jinak jsem toho s Bouškem zažil hodně. Chodili jsme spolu na základku i na střední, od 16 let jsme spolu trénovali až do teď. Dvacet let, což je šílené.“

Michal Krčmář: „Byl pro mě hodně důležitý, podobně jako Ondra s Jardou. Vážím si jeho gesta, když jsem přišel do chlapů a jednu sezónu jezdil z 90 % na jeho lyžích. Nebyla jeho povinnost mi je půjčovat, ale vždycky řekl, ať si je vyzkouším. Tím bych chtěl vypíchnout, že Boušek byl vždycky týmový hráč a nikdy si nehrál jen na svém písečku.“

Markéta Davidová: „Na Bouška mám vzpomínky hlavně z dovolené na Bali, kde jsme byli před dvěma lety společně s jeho rodinou. A samozřejmě taky ze závodů a soustředění, byla s ním vždycky sranda. Rozumíme si i kvůli koním. Bydlela jsem u Šlesingrů přes MČR v Letohradě a párkrát mi půjčili tu jejich blondýnu čtyřnohou.“

Roman Karpíšek: „Na Světovém poháru v Pokljuce kolem mě Boušek projížděl se zlomenou holí, já stál u stromu a rozhlížel se po okolí. Boušek mával a volal: Hůl, hůl. Pak jsem se bál jít do cíle, že dostanu világoš, protože jsem mu tu hůl nepodal. Od Bouška jsem ani tak nedostal, spíš od jeho ženy. Taky jsem mu jednou zablokoval záda a taky mám pocit, že od té doby, co jsem u biatlonu, se Bouškovi nedaří. (smích)“

Boušek fanouškům

V neděli, den po svém posledním závodě v Novém Městě, odpovídal Michal Šlesingr na otázky od fanoušků.

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík