Musíme předcházet nemocem, říká lékař českých biatlonistů a vášnivý lyžař Libor Vítek

05. dubna, 2020

První sezónu v roli týmového lékaře českých biatlonistů má za sebou profesor Libor Vítek. Klinický biochemik a internista – hepatolog ve Všeobecné fakultní nemocnici 1. LF UK má ke sportu hodně blízko. Na vrcholové úrovni dělal rychlostní kanoistiku a teď radí sportovcům s výživou. Spolupracuje mimo jiné s Českým olympijským výborem. S Liborem Vítkem jsme si povídali o jeho práci u Českého biatlonu i o jeho vášni pro sport.

Jak ses dostal jako lékař k biatlonu?

„Jako první se na mě obrátila Jitka Landová. V té chvíli jsem se už staral o spoustu sportovců, ale ona byla první biatlonistka. Většina sportovců za mnou chodí, abych jim nastavil jídelníček a podobné věci, ona přišla se zdravotními problémy. Když jsme byli s kanoisty v Jablonci, tak jsem se tam seznámil s Ondrou Rybářem. A pak se na mě obrátila i Gábina Koukalová. To bylo v létě, jak začaly ty její potíže. Scházeli jsme se s profesorem Kolářem a společně to řešili. Začali se na mě obracet i další biatlonisté, abych jim pomohl s jídelníčky, a takhle pozvolna jsem se infiltroval do týmu. “

Jaké úkoly má týmový lékař českých biatlonistů?

„Zajistit, aby byli biatlonisté zdraví. Je to jednoduchá věta, ale co to znamená? Chceme snížit výskyt infekčních komplikací, s tím se sportovci obecně potýkají během sezóny. K tomu potřebujeme dokonalá vyšetření, zjistit, jestli jsou náchylní k těmto komplikacím a jestli ano, tak jim předcházet. Je tu spousta dílčích věcí, jestli jim třeba trvá imunita po očkování. Obecně je u nás averze proti očkování, například proti chřipce, a je to možné sledovat i u sportovců. Potřebujeme osvětu. Deset procent populace má problém autoimunitního charakteru, třicet procent je alergiků. Zastoupení jsou samozřejmě i mezi sportovci. Dvakrát do roka chceme dělat rutinní spiroergometrické vyšetření, tak jak je to obvyklé ve světě.“

Chystáte teď po sezóně nějaké změny? Na co se chcete zaměřit?

„Každý rok po sezóně se dělají kompletní vyšetření. Biochemické i funkční testy. To chceme zachovat, ale vedle toho se zaměřit i na imunologii. I tuto sezónu jsme měli velké problémy. Od Vánoc až do Pokljuky několik sportovců laborovalo s různými infekcemi. Podráží to pak týmu nohy. Tomu musíme předcházet. Když má někdo nějaký deficit, tak se to dá řešit cílenou imunomodulací. Ne že budou všichni užívat vitamín C.“

Sám máš ke sportu velmi blízko…

„Do juniorů jsem se věnoval rychlostní kanoistice. Pak jsem šel na medicínu, takže jsem přestal s vrcholovým sportem. Ale jinak sportuji celý život, moc mě baví běh na lyžích. S rychlostní kanoistikou nemá tolik společného, ale i tam se hodně běhá, fyzická příprava je velká. Na medicíně jsem trénoval pod vedoucím naší katedry Honzou Weisshäutelem, to je mezi lyžaři známé jméno. Dělal servismana u firmy Swix. To mě moc bavilo. Pak jsem začal běhat laufy jako hobík. Běžel jsem Vasák a König Ludwig Lauf, byl jsem i ve Francii, na Islandu či v Grónsku. Je to moc hezký koníček.“

Říkáš hobík, ale zaběhl jsi Jizerskou padesátku pod tři hodiny.

„No, to bylo před třemi lety. Jel jsem docela rychle (smích). Pro profíka to není žádný čas, ale na hobíka to je dobré. Byl samozřejmě nadšený, že jsem to dal pod tři hodiny.“

Za tím musela být nějaká systematičtější příprava, ne?

„Ten rok jsem najel 1000 kilometrů, snažil jsem se. Ale jinak to moc systematické není, přes týden nemám tolik času. Snažím se sportovat. Hodně to záleží i na váze, před tím závodem jsem cíleně zhubl. Pak to jede. To platí i pro profesionální sportovce, ti musí mít naprosto optimální postavu. Aby neměli ničeho málo, ani moc.“

Máš ještě nějaké sportovní cíle?

„Právě po té Jizerské padesátce jsem měl zdravotní obtíže a myslel jsem, že už ji nikdy neobjedu. Letos jsem se ale opět účastnil, to byl můj velký splněný cíl. Já už si cíle jinak nedávám. Každý rok jezdím s kamarádem takový pouťák na rychlostní kanoi, Nymburskou pětistovku. To je v květnu, na to se vždycky připravuji. Ujedu 50 kilometrů na vodě a jedeme závod. S tím se moc závodit nedá, ale mám výborného parťáka, ten to táhne. Jezdím i na kole, ale spíš pro radost.“

A Jizerská padesátka popatnácté?

„Ani nevím, kolikrát jsem ji jel. Myslím, že první ročník nemám zapsaný. Ještě mi nebylo 18 let a ten rok bylo věkové omezení. Tam jsem jel na cizí číslo. Takže 15 účastí? To je hezké číslo.

Když jsem byl na Vasáku, tak jsme jeli s cestovní kanceláří a byla tam i průvodkyně, která se starala o organizační věci. Někdo onemocněl a bylo tam volné číslo. Přemluvili právě tu průvodkyni, aby jela taky. Devadesát kilometrů z voleje. Říkal jsem si: To nemůže ujet. Ale ujela, asi za 12 hodin, těsně míjela limity, kdy stahovali lidi z tratě. Tím chci říct, že Jizerská padesátka se dá ujet celkem snadno. Když to člověk obejde, tak to obejde.“

Absolvoval jsi třeba i maraton?

„Maraton jsem běžel jednou. Jsem moc těžký na tyhle běhy. Zaběhl jsem ho za 3:37, téměř jsem se doplazil do cíle. Chtěl jsem pod 3:30, což se mi nepovedlo.“

Máš nějakou radu nebo poselství, který bys chtěl předat začínajícím sportovcům?

„V péči se mi prostřídalo kolem dvou stovek sportovců. Poslouchám jejich příběhy, jak vnímají svůj život, co dělají dobře a co ne. Z té mé zkušenosti vidím jako nejpodstatnější, že sportovec musí mít radost. Často to tak není. Někdo sportuje, protože to chtějí rodiče. Měl by ale sportovat, protože ho to baví, něco mu to dává. Dělat profesionální sport je velký zápřah, třeba i na dorostenecké úrovni.

Chodil jsem na sportovní gympl s velkými sportovci, třeba s tenistou Petrem Kordou a dalšími reprezentanty. Když se sejdeme na třídních srazech, tak je zajímavé sledovat, kam to dopracovali. Ten gympl za moc nestál z hlediska vzdělání. Ale i tak se všichni propracovali na pozice, se kterými mohou být spokojení. Tím chci říct, že ambicióznost, sebevědomí a cílevědomost ze sportu jim pomohla i v běžném životě. Proto si myslím, že je sport tak moc důležitý.

Každý nemusí být Ondra Moravec a ani by to neměl být cíl, i když sportovní svazy a stát samozřejmě chtějí medailisty. Ale společnost potřebuje zdravé lidi. Stačilo by, kdyby všichni sportovali. Někteří by byli mimořádní, jiní průměrní nebo podprůměrní. Ale to by vůbec nevadilo, hlavně kdyby je to bavilo. Takže má rada je: Dělejte sport s radostí.“

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík