S českými biatlonistkami o dlouhých trénincích, stavu českých silnic a „milých“ řidičích

Dlouhé tréninky jsou momentálně denním chlebem pro české biatlonistky. Střídají se kolečkové lyže, běh a kolo. „Těšíme se, až se trochu zkrátí a změní. Ale to ještě potrvá,“ ví Eva Kristejn Puskarčíková.

Nekonečné tréninky

Tým Egila Gjellanda má za sebou dvoutýdenní soustředění v Letohradu, kde se to jen hemžilo takzvanými objemovými tréninky. Jednou dvě a půl hodiny na kolečkových lyžích, to samé na kole. Jindy dvě hodiny soupaž či běh.

Když se k tomu přidala střelba, tak se trénink protáhl třeba i na tři hodiny. A odpoledne následovala druhá fáze. I Kamila Jiroutek Rajdlová, bývalá běžkyně na lyžích a nyní asistentka trenéra juniorek, se po svém přechodu k biatlonu divila, o kolik jsou zde tréninky delší.

„Je dobré, když jdeme ten dlouhý trénink někde, kde to ještě neznáme. Třeba z Letohradu jsme si zajeli do Polska. Když už ta místa máme proježděná, tak je to náročnější,“ říká Jessica Jislová. Na polské straně hranic Češky minulý čtvrtek najely přes 40 kilometrů na kolečkových lyžích.

Troubení a ostřikovače

Nová místa hledaly biatlonistky i v rámci individuální přípravy. Tipy na výlety z nich ale nedostaneme. „To neprozradíme,“ říká rezolutně Markéta Davidová. „My pracně hledáme místa, kde nejsou lidi a teď po nás chceš, abychom je prozradily?“ kroutí hlavou Jislová. Eva Kristejn Puskarčíková pro to má paralelu: „Je to jako s houbami. Také neřekneš, kde rostou.“

Biatlonistky u zpovědi

Kdo by přece jen chtěl, může zavítat na profil Lucie Charvátové na Stravě, kde se čas od času podělí o záznam ze svého tréninku. „Já jsem věčný objevitel. Testuju stav českých silnic, co se ještě dá sjet na kolečkových lyžích. Zatím se mi daří, letos nula pádů. Ale co trénink, to někdo dost intenzivně troubí.“

Toho troubení se ihned chytají její parťačky. „Nebo nám pouští ostřikovače, to je taky dost příjemné,“ povídá Jessica Jislová a Markéta Davidová na ni navazuje: „Jsou tady vůbec takoví milí řidiči.“

Jeden příklad za všechny: „Stalo se nám to třeba při výjezdu na Ještěd, kdy někdo schválně pustil ostřikovače na Ondru Moravce,“ vypraví Jislová. „Ačkoliv to bylo v místě, kde byla rychlost asi 30 km/h,“ doplňuje Kristejn Puskarčíková.

Když trénují i trenéři

Výhodou společných soustředěních je, že dlouhé tréninky v nízkých intenzitách biatlonistky absolvují společně a můžou si třeba povídat. „Určitě je to dobré. Třeba v Letohradu hodně využíváme cyklostezku. Půlku tréninku odjezdíme na stadionu a pak jedeme přes město na cyklostezku. V časy, kdy trénujeme, tam není moc lidí, tak můžeme jezdit vedle sebe a povídat si. Utíká to líp,“ přibližuje Jessica Jislová.

Útěk z biatlonového areálu v Letohradu

Na dlouhé tréninky se připojí i trenéři Egil Gjelland s Jiřím Holubcem či masérka Bára Pyrochtová. „Oni si rádi zasportují s námi, když to jde,“ usmívá se Eva Kristejn Puskarčíková.

Kromě získávání fyzičky je tu pro trenéry ještě jedna podstatná výhoda. „Je lepší, když jsem s nimi. Vidím, v jaké jedou intenzitě a rychlosti. Můžu s nimi ten trénink přímo rozebírat, získám tak řadu informací,“ vysvětluje kouč Gjelland.

(Skoro) žádné volno

Právě s jeho příchodem se začalo mluvit o propojování českého systému s tím norským, který je více založený právě na dlouhých trénincích v nižších intenzitách. Pozorují Češky po dvou letech pod Norem změny?

„Tréninky jsou pořád stejně dlouhé, ale je méně těch opravdu intenzivních. Nebo ne?“ otáčí se Markéta Davidová na ostatní. „Těžko říct,“ odpovídá Eva Kristejn Puskarčíková.

„Ty tréninky byly náročné vždycky. Není zábava jezdit dvě a půl hodiny v kuse,“ podělí se o svůj pohled na věc Jessica Jislová. „To bolí pokaždé,“ pokyvuje hlavou Kristejn Puskarčíková.

Tohle byl jen výklus po tréninku

„Je důležité, že se rozlišují vytrvalostní a intenzivní tréninky a nemíchá se to,“ vkládá se do diskuze Lucie Charvátová. „A nemáme volno,“ doplňuje. „Čímž se ty tréninkové hodiny dost naženou. Když máš jednou za tři dny volno a místo toho trénuješ pět hodin, tak to udělá hodně.“

Pro české biatlonistky tak bylo příjemným zjištěním, když v plánu dvoutýdenního soustředění viděly u pátku 17. 7. stručné a jasné free. „To mě tady nikdo celý den neuvidí,“ smála se Markéta Davidová.

Egil bez šance

Všechny čtyři se každopádně shodují, že mají radši těžší tréninky. Jako když v Letohradu opakovaně sprintovaly do kopce na stadion. „Je to pestré a utíká to rychle. Ty tréninky jsou pokaždé jiné, narušují stereotyp těch delších,“ vysvětluje Jislová.

Takové tréninky už trenéři jen pozorují, jak dokládají slova Egila Gjellanda. „Když jedou rychle, tak pochopitelně nemám šanci. Vydržím s nimi jedno kolo, další už nemůžu. Zničily by mě.“

A to by byla samozřejmě škoda. Rady norského trenéra budou české biatlonistky ještě potřebovat.

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík