Tomáš Macek: PŘÍBĚHY BIATLONOVÉHO ŠÍLENSTVÍ. Kronika zlatého věku 2012–2020

03. prosince, 2020

Sportovní reportér a publicista Tomáš Macek uvádí v těchto dnech na trh knihu Příběhy biatlonového šílenství s podtitulem Kronika zlatého věku 2012–2020.

Redaktor Mladé fronty DNES vzbudil obrovský ohlas svými knihami z cyklistického prostředí Příběhy Staré dámy (Prostor, 2013) a Příběhy Corsa Rosa (Prostor, 2018). Ve své třetí knize, kterou opět vydalo nakladatelství Prostor, líčí pohádkovou proměnu biatlonu u nás. Emotivní příběhy, nečekané postřehy či zajímavé pohledy do zákulisí současně ukazují, že Tomáš Macek se již stal nedílnou součástí biatlonové rodiny. Stojí za tím i jedno dlouholeté přátelství.

Tome, vzpomeneš si ještě, jaké bylo Tvoje první setkání s biatlonem?

„Tak to se musím otočit hodně daleko a hodně dozadu… Jako redaktor Sportu jsem měl možnost se roku 1997 zúčastnit předolympijských závodů v Naganu. Psal jsem tehdy o více sportech, ale k biatlonu jsem měl nejblíže. Bydlel jsem díky Pavlu Levorovi s týmem na hotelu přímo v biatlonovém středisku Nozawa Onsen. Vzpomínám si na nošení povinných pantoflí, sprchování v sedě, především ale na skvělou partu kolem Romana Dostála, Ivana Masaříka, Tomáše Holubce, Jiřiny Adamíčkové-Pelcové, Ireny Česnekové, Katky Losmanové, dnes Jakešové, a mnohých dalších. Vybavuji si trenéry Milana Janouška a Tomáše Kose.

Biatlon byl tehdy pro mě naprosto čistým, nezkaženým sportem, všichni se setkávali, nikdo si na nic nehrál. Kdykoliv jsem mohl mluvit s kýmkoliv. Neuvěřitelné.

O rok později pak Ivan Masařík už ze skutečné olympiády málem přivezl medaili. Ve vytrvalostním závodě mu k ní nechyběl ani milimetr, skončil čtvrtý.“

Jak se stalo, že jsi u biatlonu zůstal?

„V deníku Sport psal o biatlonu nějaký Tomáš Hermann :-). A když se Jářek rozhodl vrátit domů do Orlických hor, převzal jsem jeho štafetový kolík a biatlon mi už zůstal, a to i později v Mladé frontě DNES.“

Co Tě na biatlonu fascinuje?

„Myslím že to, co každého fanouška. Nečekané změny, dramatické zápletky, nevyzpytatelnost, nejistota až do poslední rány. V mnoha jiných sportech máte tři, čtyři favority, kolem kterých se vše točí. V biatlonu je velice široké startovní pole, které může v závodě uspět. Jsou to desítky lidí. Jednou je člověk medailistou z mistrovství světa a podruhé nepostoupí ani do stíhačky. Z pohledu profese mě pak fascinuje třeba bezprostřední kontakt s trenéry za střelnicí. Společné sdílení emocí, zrod příběhů… Umíte si představit, že by novinář stál ve fotbale u lavičky týmu? V neposlední řadě mě pak udivují fanoušci. Jakmile si vzpomenu na Nové Město a atmosféru Vysočina Areny, vždy mi naběhne husí kůže.“

Když se řekne biatlon, jaký zážitek nebo příběh se Ti vybaví první?

„Vytrvalostní závod mužů na světovém šampionátu v Hochfilzenu 2005 a bílá tma, ze které Roman Dostál vystoupil jako mistr světa! Zachumelený a udivený svět v kontrastu s čirou českou radostí a slzami Milana Janouška… Dělal jsem tehdy také velký rozhovor s legendárním Ole Einarem  Bjorndalenem a vůbec poprvé nás Jura Hamza seznámil s vizí přestavby lyžařského stadionu v Novém Městě na Moravě v moderní sportovní arenu s biatlonovou střelnicí. Zkrátka nezapomenutelný Hochfilzen.“

Tome, můžeš prozradit, jak vznikl nápad sepsat knihu „Příběhy biatlonového šílenství“?

„Má to hlubší pozadí. Na olympijských hrách ve Vancouveru před deseti lety byl český biatlon naprosto neviditelný. Říkal jsem si, kam se poděl talent Michala Šlesingra, Ondry Moravce, Jardy Soukupa, zdraví Veroniky Vítkové… Ale stačily dvě sezóny a všechno bylo jinak. V Ruhpoldingu 2012 vybojoval Jarda Soukup bronz na dvacítku, Ondra Moravec proháněl v každém závodě favority. Najednou tu bylo NMNM 2013 a naprostý zlom. První závody před plnými tribunami a euforie nad českým bronzem. Lidé napříč republikou najednou mluvili jen o biatlonu. Čtenost na iDNES letěla strmě vzhůru. Televizní sledovanost biatlonu podle EBU – Evropské vysílací unie – překonala i souběžný alpský šampionát v rakouském Schladmingu. Bomba!“

Skoro se nechce věřit, že už je to sedm let. Byl to velký úspěch týmu kolem Jury Hamzy, Václava Fiřtíka, Libora Vlčka, Vlasty Jakeše, Michala Zicháčka, Oty Bindera…

„Vím, jaká u veřejnosti i v médiích přetrvávala před šampionátem skepse. Každý chtěl už dopředu srovnávat Nové Město s velkým lyžařským průšvihem v Liberci 2009. Ale biatlonisté nejenže opakovaně vyprodali Vysočina Arenu, ale také uspěli pořadatelsky a finančně. Ukázali, že my Češi dokážeme také tvořit a nadchnout. Jsem přesvědčený, že nám v roce 2013 biatlon vrátil i trochu hrdosti.“

Ale zpět k Tvojí knize…

„Biatlon, jak už jsem o tom mluvil, nabízí nepřebernou paletu příběhů. Vždy mne je bavilo objevovat a popisovat. A jednou, někdy před třemi lety, mi editor u nás v redakci MfDNES podstrčil myšlenku, zdali ze svých příběhů nechci napsat knihu.  Psal jsem tehdy hodně o cyklistice – o Tour, o Giru – a měl tak kontakt na vydavatelství Prostor. Jednou jsem se s v nakladatelství bavil s panem majitelem i panem šéfredaktorem o tom, že by mohla být pro lidi zajímavá kniha o českém biatlonovém boomu. A pak se na rok 2020 objevila v edičním plánu. Nebylo úniku.“

Jak dlouho jsi knihu psal?

„Začal jsem minulou zimu, věnoval jí skoro celou letošní dovolenou… Stejně obtížné jako psaní byl výběr fotografií. Z tisíců a tisíců fotek vybrat pár stovek. V tom mi moc pomohl Petr Slavík, jenž se tak vlastně stal spoluautorem knihy.“

Máš nějaký svůj oblíbený příběh, který se Ti hned vybaví?

„Za sebe jsem rád, a mám z toho příjemný pocit, že jsem u těch příběhů mohl být, mohl jsem je sdílet a psát o nich. Každý má své kouzlo. Ondrovy medaile v Soči 2014, velký globus Gábiny v atmosféře Sibiře, sdílená radost tak rozdílných povah naší ženské štafety, legrácky Bouška…“

Co by měla kniha čtenáři přinést. Předáváš jejím prostřednictvím i nějaké poselství?

„To je složitá otázka a poselství možná silné slovo… Mojí snahou bylo, abych zaznamenal úžasné roky českého biatlonu, jeho proměnu z přezíraného odvětví v národní sport. Chtěl jsem vytvořit jakousi kroniku zlatého věku našeho biatlonu. Sportu, jehož prostřednictvím k nám proudí emoce všeho druhu. Pokud bych snad měl přece jenom mluvit o poselství, byl bych rád, aby si lidé, čtenáři, fanoušci uvědomili, že jsme s českým biatlonem prožili naprosto mimořádné roky. Roky, které už se opakovat nebudou, protože i postavení biatlonu je dnes jiné, než bylo v roce 2012. Samozřejmě věřím, že přijdou i další velké úspěchy, ale už nikdy nebudeme moci prožít ten úžasný vzestup biatlonu z úplného ústraní až na vrchol. Svoji pevnou pozici mezi českými fanoušky si už vybudoval.“

Knihu Příběhy biatlonového šílenství pořídíte v knihkupectvích nebo třeba na e-shopu Kosmas. Chystáme také soutěž na Facebooku a Instagramu Českého biatlonu.

O autorovi

Tomáš Macek (nar. 1968) vystudoval žurnalistiku na Karlově univerzitě v Praze. Od roku 2003 je sportovním redaktorem MF DNES. Jako reportér se zúčastnil třinácti olympijských her, šesti letních a sedmi zimních. Na vrcholných akcích doprovázel českou biatlonovou reprezentaci, působí rovněž na cyklistických závodech Tour de France, Giro d’Italia a Vuelta a España, o jejichž historii mu v nakladatelství Prostor vyšly knihy Příběhy Staré damy a Příběhy Corsa Rosa. Na stránkách MF DNES a serveru iDNES.cz píše také o rychlobruslení, krasobruslení a dalších zimních sportech, atletice, vodním slalomu nebo dějinách olympismu.

Tomáš Hermann

Foto: Petr Slavík, Jan Matouš, archiv Tomáše Macka