Ondrův průvodce biatlonovými areály: Östersund

26. listopadu, 2021

Östersund = začátek sezóny. A taky silný vítr, nejdelší stoupání ve Světovém poháru nebo vytrvalostní závody.

Málokdo zná biatlonová střediska tak dobře jako Ondřej Moravec, účastník 410 závodů Světového poháru. A toho jsme se rozhodli využít. Počínaje Östersundem vám nabídneme Ondrův pohled na biatlonové areály. Projdeme si tratě a zázemí, zkusíme najít i nějaké perličky.

Procházky po městě

Östersunds skidstadion je specifický už jen tím, kde se nachází. „Není úplně běžné, že by blízko závodiště bylo město s 50 tisíci obyvateli. Není to žádný historický zážitek, ale město jsme si rádi prošli. Člověk tak mohl přijít na jiné myšlenky, když se nepovedly závody. Pamatuju si i roky, kdy jsem tu zajel jen jeden závod a pak měl dost volného času. Chodili jsme třeba i nakupovat vánoční dárky,“ vzpomíná Ondřej Moravec.

V posledních letech český tým v Östersundu bydlí v menším tříhvězdičkovém Best Western Hotellu Ett. „Jídlo na hotelu se dost posunulo. Oni tu ani nevařili, jen jídlo dováželi. Nebyli nám třeba dopředu schopní říct, co bude na jídlo, abychom se podle toho zařídili. Zažili jsme doby, kdy jsme dvacku jeli na buřtguláš. A chodívali jsme i do mekáče. Možná to není úplně sportovní strava, ale pro nás to byla po závodech vzpruha,“ usmívá se Ondra.

Jinak si hotel, který se nachází asi jen dva kilometry od biatlonového areálu, pochvaluje. „Stačilo přejít silnici a dalo se lyžovat. Mohli jsme na lyžích dojet až na stadion. Samotný hotel není extra přepychový, ale člověku nic moc nechybí. Jinde bývají i menší pokoje.“

Pohled na město a jezero Storsjön

Na start je to daleko

Jdeme se podívat na trať a začít musíme samozřejmě na startu. „K němu je to strašně daleko. Na to, že z buněk si na trati hned. Když jdeš na start, musíš celý stadion obejít zespoda po asfaltové silnici. Je třeba si naplánovat časovou rezervu,“ upozorňuje Ondra. „Blekymu se třeba stalo, že start nestihl. Vyjel později o tři čtvrtě minuty, což je problém. Ale to byly buňky ještě nahoře, u Arctury. Dneska jsou naopak dole.“

V Östersundu je podle Ondřeje Moravce hodně specifický sníh. „Je to taková hrabačka. Hned v prvním kopci po střelnici je hluboko. Sníh bohužel není moc kompaktní. Je to dané i tím, že tam mají ohromné depo. Celou trať v pohodě udělají ze starého sněhu, a proto má možná tak špatnou strukturu.“

Norové zdolávají první kopec

Úvodní kopec je u většiny závodů poměrně krátký, ale my s Ondrou virtuálně projíždíme čtyřkilometrový okruh pro vytrvalostní závod. „Na začátku je taková omega, lesík. U žádné jiné trati se nejede. Je to nepříjemný začátek, dobrý kopec na zahlcení.

Vlevo úvodní výjezd, vpravo finálový sjezd

Nejdelší sjezd

Následuje jednodušší, vozivější část a po ní nejdelší sjezd. „Sjezdy jsou tu rovnější, což je pro každého závodníka příjemné. Nejsou tu žádné šílené zatáčky, takže nemusíte tolik odšlapovat.“

V nejdelším sjezdu se jede rychlostí přes 60 km/h. „Relativně rychle tak najíždíte do pravotočivé zatáčky Velodromen, což může být problém, zvlášť, když je trať zledovatělá,“ popisuje Ondra Moravec a zmiňuje osobní zkušenost: „Měl jsem v té zatáčce dva nepříjemné karamboly. Jednou jsem spadl sám a jednou přes někoho, kdo spadl přede mnou. Vylézal z lesa v půlce rovinky před další zatáčkou, ujela mu lyže a ta mě sundala. Mohlo to skončit blbě.“

Ondra na začátku nejdelšího sjezdu

A nejdelší stoupání

Zatímco ženy se ve svém vytrvalostním závodu vydají nahoru a směrem zpátky ke stadionu, tak muži ještě pokračují k sněžnému depu. U něj začíná zhruba 750 metrů dlouhé stoupání, podle Ondry snad nejdelší ve Světovém poháru.

„Ještě teď si vybavuju, když jsem tam jel první dvacku,“ říká muž, který v Östersundu absolvoval neuvěřitelných 14 vytrvalostních závodů. „Většinou jsem na dvackách fasoval velké ztráty, protože jsem měl strach moc to rozjet. Možná jsem je rozjížděl s moc velkou rezervou. Teď už bych do toho šel trochu jinak. Když by byl někdo mladý a měl na to, tak bych mu řekl, ať to nerozjíždí s přílišnou rozvahou, protože už to pak nedojede.“

Slyšíš, Karlosi? Pusť se do své první dvacky v Östersundu bez rozvahy

I po vyjetí největšího kopce musí zůstat biatlonisté ostražití. Následuje totiž zatáčka pojmenovaná po bývalém švédském biatlonistovi Fredriku Lindströmovi. Asi si domyslíte, jak získala své jméno. „Chlapi tam většinou nepadají, ale viděl jsem hodně pádů holek. Buď je tam hluboký sníh, nebo naopak led. Navíc u dlouhých závodů už vám nezbývá moc sil a tím spíš dojde k pádu.“

Kolem vodárenské věže

Závěrečná část trati je vizuálně hodně zajímavá. Odehrává se totiž v několika smyčkách kolem vodárenské věže Arctura. Nahoru se dá vyjet výtahem. Můžete posedět v restauraci nebo se jen kochat výhledem na hlavní město provincie Jämtland a páté největší švédské jezero Storsjön.

Večerní výhled z Arctury

Hned vedle Arctury tradičně bydlí v chatkách Francouzi, kteří to tak mají na stadion jen pár kroků. Stejně jako na turistické tratě, které se nahoře u věže potkávají s těmi závodními. Když je dobrá zima, tak si můžete projet okolní lesy skrz naskrz.

Turistické tratě v Östersundu

Ale zpátky za Ondrou na závodní trať. „Nahoře u věže je úplná vracečka, pak ještě jedna. Tři lidi se tam určitě nevejdou. Spíš tam jedou všichni za sebou, aby nenajížděli metry navíc.“ Ve stoupání před druhou 90° zatáčkou je navíc umístěný mezičas s trenérskou zónou, kde to bývá i mezi trenéry a servismany loket na loket.

Do cílové rovinky ze závětří

Zpátky na stadion se v Östersundu sjíždí ve velké rychlosti. „Proto je tady špatně jít do cílové rovinky jako první. Když jedete ve sjezdu v závětří, tak máte ohromnou výhodu. Podobně jako v cyklistice tu funguje slipstream.“

Biatlonový pamětník Moravec zmiňuje jeden příklad z historie: „Vybavím si Mistrovství světa 2008, kde Bjørndalen jel do rovinky jako první, za ním Svendsen a ten se třikrát odpíchl a Ole absolutně neměl šanci. Bylo to trochu dané i tím, že nebyl tak dobrý sprinter.“

Ondra netakticky před Švýcarem

Cílové rovinky se týká i jediná větší změna za poslední roky. Dřív se finišovalo vlevo u tribuny, teď je cílový koridor uprostřed. Zatáčka při příjezdu na střelnici je tak o dost příjemnější.

Takhle to v Östersundu vypadalo dřív

Střelnice, kde občas létají i podložky

Střelnice v Östersundu budí respekt. „Je to relativně těžká střelnice, ale ne ve smyslu příjezdu. Ve sjezdu si odpočinete, i když se přijíždí ve velké rychlosti a to je pak v balíku závodníků těžší na koordinaci.“ Úskalí střelnice vidí Ondřej Moravec jinde. Je hodně těžká na vítr. Většina závodů se jede večer, takže je i zima. Pamatuju si i minus 15 stupňů a když do toho fouká, tak je to nepříjemné. Vítr je spíš nárazový, ale o to těžší je ho číst. Zažil jsem šílené závody, které se zrušily. Lítaly podložky, brejle při střelbě.“

Střelnice v Östersundu je docela otevřená, a tak na ní často fouká

Když už jsme na stadionu, tak Ondra nemůže nezmínit jeho (ne)obsazenost fanoušky. „Na můj vkus a na to, kolik chodí na běh na lyžích třeba ve Falunu, je to tady slabší. Přitom Östersund je velké město. Divácká podpora tu většinou chybí, objevují se jen malé hloučky na stadionu.“

Hodnocení

Každé středisko ohodnotí Ondřej Moravec známkou 1 (nejhorší) až 10 (nejlepší). Jak si v jeho očích vede Östersund? „Na desítku to umí bůh, na devítku pan ředitel, na osmičku já a tak dál. Takže Östersundu dávám šestku.“

Proč to není vyšší známka? „Možná budu moc kritický, ale tratě jsou tu většinou takové rozpadlé, sníh úplně u sebe nedrží. Zmiňoval jsem i ten delší příchod na start. Navíc mám Östersund spojený s večerními závody a zimou. Je to tu takové ponuré. A taky je škoda, že tu chodí pramálo diváků. Běžecké lyžování je ve Švédsku pořád jinde než biatlon.“

Ondrovo hodnocení Östersundu: 6/10

Karel Halberštádt
Foto: Petr Slavík