Život nejen s biatlonem. Mistryně světa Kateřina Jakešová slaví „50“

28. června, 2026

Měla za sebou tři bezchybné položky a mířila na poslední. Karty byly tehdy ve vytrvalostním závodě světového šampionátu v ruském Chanty – Mansijsku 2003 rozdány jasně. Pokud trefí všech pět terčů, bude bojovat o zlato, pokud mine byť jediný, zůstane bez medaile. Katka nezaváhala a přestože ji Běloruska Olena Zubrilovová stahovala, zlato uhájila. Euforie skromné české výpravy tehdy na Sibiři dosáhla po dvou bronzových úspěších ve sprintu (Zdeněk Vítek a právě Katka) vrcholu. Současně se jednalo o první individuální zlato českého biatlonu. Na Katku později navázali Roman Dostál (2005), Gabriela Soukalová (2017) a Markéta Davidová (2021).    

    

Na lyže se pod dohledem táty Vladislava postavila už ve třech letech. Kvůli jejímu závodění se později rodina přestěhovala z Krušných hor do hor Jizerských. V roce 1995 získala titul juniorské mistryně Evropy ve sprintu. O sedm let později se provdala za kolegu z biatlonové reprezentace Tomáše Holubce, za tři roky se ale pár rozvedl. Jejím manželem už je dvě dekády Vlastimil Jakeš, někdejší reprezentační trenér, který stál u jejich největších sportovních úspěchů. Spolu mají syna Jakuba a dceru Lucii, talentovanou biatlonistku, medailistku z Olympiády dětí a mládež 2025.

Kateřina Jakešová (Losmanová/Holubcová)

Narozena 28. 6. 1976 v Ústí nad Labem

ZOH – účast

1998 – Nagano (JAP)

2002 – Salt Lake City (USA)

2006 – Turína (ITA)

MS – vybrané úspěchy

2003 – Chanty-Mansijsk (RUS) – 1. vytrvalostní závod, 15 km

2003 – Chanty-Mansijsk (RUS) – 3. sprint, 7, 5 km

2003 – Chanty-Mansijsk (RUS) – 5. hromadný závod, 12,5 km

2003 – Chanty-Mansijsk (RUS) – 8. stíhací závod, 10 km

SP – vybrané úspěchy

1997/98 – Kontiolahti (FIN) – 1. štafeta žen (Losmanová, Pelcová, Česneková, Háková)

2003/04 – Anterselva (ITA) – 2. sprint, 7,5 km

2002/03 – Östersund (SWE) – 3. stíhací závod, 10 km

2002/03 – Oberhof (GER) – 3. sprint , 7,5 km

SP celkově

2002/03 – 8. místo

O posledním závodě  

„Byla to štafeta na olympiádě v Itálii 2006. Trápila jsem se celé Hry a ve štafetě to nebylo jiné. Předávala jsem patnáctá s velkou ztrátou… A pak se mi to spojilo. Tělo i mysl řekly dost. Ukončila jsem sezónu i kariéru. Nebylo to rozlučka podle mých představ, na vrcholu a v dobré formě, ale už jsem nemohla dál.“   

O proměnách biatlonu

„Od té doby už uplynulo 20 let.  Biatlon se strašně změnil. Pro nás představoval koníček, který se stal naší prací. Ale stále jsme přitom měli čas na normální život, na legraci, hodně jsme drželi partu jak v týmu, tak i v celé mezinárodní biatlonové rodině. Více jsme si to užívali. Dnes to je biatlon 24/7. Když sportovci netrénují, tak regenerují, cvičí, testují, věnují se sociálním sítím, plní si mediální nebo sponzorské povinnosti. Jsou neustále pod drobnohledem, pod tlakem. Myslím, že z tohoto úhlu pohledu jsme to měli snazší.“

O Chanty-Mansijsku 2003

„Za důležité považuju dva momenty. Jednak jsem prožívala dobrou sezónu, byla jsem zdravá a měla jsem za sebou pódiová umístění ve Světovém poháru. Navíc se mnou skvěle pracoval Vlasta. Dodával mi sebevědomí. Uvědomila jsem si, že mám natrénováno, že se nemusím ničeho ani nikoho bát. Druhým významným momentem byl sprint mužů, ve kterém Zdeněk Vítek vybojoval bronz. To mě nakoplo a vezla jsem se na vlně euforie. Ve sprintu jsem skončila také třetí, vyhrála jsem vytrvalostní závod a vlastně v individuálních závodech neskončila hůře než osmá… Vše mám od té doby stále před sebou. Prožívali jsme neuvěřitelné nadšení, přála bych každému, aby si něčím takovým mohl projít.“

O oblíbené destinaci

„Na prvním místě musím říci Anterselvu. Pro Itálii mám slabost. Miluju tamní jídlo, kulturu, miluju Italy i jejich hory. Anterselva, to je závodění v ráji. Vždy ráda vzpomínám také na německá střediska. Třeba v Oberhofu počasí nikdy nepřálo, ale tamní fanoušci to vždy vynahradili a v Ruhpoldingu to bylo s diváky úplně stejné a navíc tam bývalo i hezky. Teď je fenoménem Nové Město. Za mne ještě Vysočina Aréna nestála, ale jako fanda ji dobře znám. Pokaždé mám husí kůži z toho, co naši diváci dokáží, jak předávají sportovcům energii a přitom jsou neuvěřitelně féroví ke všem. To je prostě nádherné. Trochu mne mrzí, že jsem to nezažila, ale současně si nejsem jistá, zda bych tu atmosféru, ten tlak ustála.“

O životě mimo bublinu

„Rychle jsem vystřízlivěla. Uvědomila jsem si, že biatlon není pupkem světa, že už nejsem středobodem ničeho. Poznala jsem, že sportovec,  byť úspěšný, ale bez zkušeností z reálného života, nemá pro společnost až takový význam… Proto mám třeba radost z toho, že dnes mohou mladí sportovci jednodušeji studovat, než to bylo za nás. Je více individuálních programů, jsou široké možnosti kombinovaného studia… Mladí jsou pak na život lépe připravení.                 

O Letohradu

„To je můj domov, místo, kde jsem šťastná. Do Orlických hor jsem se dostala z Ústí nad Labem přes Jablonec nad Nisou. Starám se o rodinu, pracuju jako vychovatelka, je tady silná biatlonová komunita… Jen mi přijde, že to všechno hrozně rychle letí. Syn Kuba teď odmaturoval a stěhuje se s přítelkyní do Zlína. Na Univerzitě Tomáše Bati bude studovat průmyslovou automatizaci… Mladší Lucka se učí na gymnáziu v Žamberku a závodí už v dorostu. Biatlon ji moc baví, snažím se jí však vysvětlit, že to je jen jedna ze součástí života, že to není všechno.“

O biatlonu

„Mám ho pořád kolem sebe. Vždyť Vlasta, přestože mu letos už je osmašedesát, stále pracuje jako sportovní ředitel Světového poháru v NMNM, působí ve výkonném výboru Svazu biatlonu. Má neuvěřitelnou energii a v jeho případě platí, že věk je pouze číslo. Opravdu s ním mám neuvěřitelnou kliku a pohodu.

Biatlon mi dal nejen manžela, ale také spoustu kamarádů, se kterými se opět potkáváme na závodech dětí nebo vnoučat. Stále si máme co říci.

Biatlon mně také naučil, že se nemám vzdávat, že musím bojovat za každé situace a že se musím zvednout, když jsem na kolenou. I když to nebylo pokaždé jednoduché, biatlon mne vlastně životem provedl a dále provádí.“         

Tomáš Hermann

Foto: archiv manželů Jakešových