Gabriela Koukalová: Biatlonistka, která byla trochu… odlišná

29. května, 2019

Patřila mezi nejvýraznější postavy českého i světového biatlonu. Gabriela Koukalová postupně získala dvě olympijské medaile, vyhrála Světový pohár a stala se dvojnásobnou mistryní světa. Výčet úspěchů je daleko větší, ale už jen tyto zmíněné z ní dělají nejlepší českou biatlonistku všech dob. Pojďme si připomenout její kariéru s Ondřejem Rybářem, který ji řadu let provázel jako trenér.

Byla trochu free

Jako dcera bývalé běžkyně na lyžích Gabriely Soukalové a bývalého skokana na lyžích Karla Soukala měla k lyžím blízko. Gabriela Koukalová se ale dlouho rozhodovala, který sport u ní vyhraje. Nebo lépe řečeno: Jestli u ní sport vyhraje. Rodiče, biatlonoví trenéři, ji u sportu v některých obdobích museli tak trochu držet.

„Ještě v juniorské kategorii dost koketovala s během na lyžích. Nebyla stoprocentně rozhodnutá, že chce profesionálně dělat biatlon. Byla trochu free,“ vzpomíná Ondřej Rybář.

Na první pronikavý výsledek dosáhla v roce 2009, když po boku Veroniky Vítkové a Veroniky Zvařičové získala zlato na Mistrovství světa juniorů v Canmore. V Kanadě si zazávodila i o rok později, jako dvacetiletá dostala šanci závodit na Zimních olympijských hrách ve Vancouveru. Ve vytrvalostním závodě byla 59., se štafetou 15.

Mezi dospělými se ale prosazovala pozvolněji než třeba Vítková. Vzala to přes IBU Cup, kde v prosinci 2010 vyhrála dva závody. V březnu už závodila na Mistrovství světa v Chanty-Mansijsku, kde byla nejlépe 22. ve stíhačce. Ukázala, že je v ní ohromný potenciál.

K velké smůle onemocněla mononukleózou, kvůli které vynechala skoro celou sezónu 2011/12. Poté se ale vrátila silnější než kdy dřív a 14. prosince 2012 vyhrála v Pokljuce svůj první závod Světového poháru. Další milník přišel s domácím Mistrovstvím světa v Novém Městě na Moravě, kde pomohla smíšené štafetě k bronzu. A na konci sezóny v Chanty-Mansijsku zazářila hattrickem. I když už byla členkou reprezentace, tak stále poměrně dost trénovala se svými rodiči.

Olympiáda snů

Před olympijskou sezónou 2013/14 se Gabriela Koukalová rozhodla přejít do mužského týmu, který začal po nepovedeném Vancouveru sbírat úspěchy. „Byl to úžasný rok, na který strašně rád vzpomínám. Kluci ji vzali naprosto perfektně, nebyly tam žádné třecí plochy. Zapojila se do týmu a fungovala v něm výborně. I pro nás to bylo svým způsobem zpestření,“ vrací se tehdejší trenér mužů Ondřej Rybář k první sezóně s Gábinou. A pokračuje: „Přistoupila k tomu zodpovědně, velmi dobře se s ní pracovalo. Akceptovala, že je v klučičím týmu a musí se tomu přizpůsobit.“

Koukalová vyhrála hned první individuální závod sezóny a pak také ten předposlední před olympiádou. Že by ale do Soči cestovala pod velkým tlakem, to se říct nedá. „Těch adeptů na medaili bylo víc. Největší naděje se vkládaly do mix štafety. Gábina i kluci měli v sezóně dobré výsledky, takže tam určitá očekávání byla, ale my jsme si to nepřipouštěli. Medaili jsme samozřejmě chtěli, ale upínali jsme se spíš k tomu mixu a na individuální výsledky takový tlak nebyl,“ říká Rybář.

Přitom tušil, jak dobře na tom jeho svěřenkyně je. „Před olympiádou jsem věděl dvě věci, za které bych dal ruku do ohně. Gábina měla super běžeckou formu a byla schopná střílet velmi dobře. Ale hrozně moc chtěla, bylo těžké ji udržet na uzdě. Věděl jsem, že na to má, ale také jsem věděl, že se může všechno rozplynout, když neudělá věci tak, jak má.“

A to se stalo v prvním závodě. Ve sprintu Koukalová po třech chybách vleže skončila až 26. „Viděl jsem to už i na tréninku. Mohl jsem jí stokrát říct: Přijeď tam v klidu a odstřílej. Ona byla nastavená závodit a prát se o nejlepší výsledek, protože věděla, že je na tom skvěle fyzicky. V prvním závodě přiletěla na ležku a bylo vymalováno. Říkáte si, že je tím promarněná i stíhačka…“ líčí Rybář.

Ale nebyla, Koukalová se díky úchvatnému výkonu posunula na čtvrté místo. „Pro ni to byla obrovská vzpruha, protože se potvrdilo, že je ve fantastické běžecké formě a může i zastřílet, pokud si to srovná v hlavě.“

Ve vytrvalostním závodě byla česká biatlonistka opět čtvrtá, ale v hromadném startu už se dočkala medaile, když nestačila pouze na Darju Domračevovou. Poté byla velkou oporou obou štafet. „Bylo nádherné ji sledovat. To jsou ty okamžiky, kterých moc nezažijete, ale o to víc si je hýčkáte. Na to budu vždycky strašně rád vzpomínat.“

Smíšené štafetě Koukalová pomohla ke stříbru, ženské ke čtvrtému místu, u kterého zůstávají dodnes otazníky. Je možné, že české biatlonistky v budoucnu najdou ve schránce bronz kvůli tomu, že původně stříbrné Rusky dopovaly.

Nad tím už Ondřej Rybář přemýšlet nechce. Uchovává v hlavě jen ty příjemné vzpomínky. „Byla to olympiáda snů a Gábina byla její velkou součástí. Na to nedá zapomenout.“

Velký křišťálový glóbus

I po olympijské sezóně pokračovala Koukalová ve skvělých výkonech, které korunovala na Mistrovství světa v Kontiolahti. Na úvod se radovala se smíšenou štafetou ze zlata. To druhé jí na poslední chvíli ve vytrvalostním závodě sebrala Ruska Jekatěrina Jurlovová-Perchtová.

Další milník přišel v sezóně 2015/16, během které Koukalová vystoupala 11krát na stupně vítězů a nejhorším výsledkem pro ni bylo 11. místo. Díky tomu jako druhá česká biatlonistka v historii (tou první byla Jiřina Pelcová) vybojovala velký křišťálový glóbus.

„Uspět v celkovém hodnocení Světového poháru je asi to nejtěžší a sportovci si toho hrozně váží. Už když jste v desítce, tak to ukazuje na obrovskou kvalitu a vyrovnanost. Nemůžete si během celé sezóny skoro dovolit zaváhání. Ale když někdo ten Světový pohár vyhraje… Musí se sejít úplně všechno. Neonemocnět, neztratit závod, dobře namazat, trefovat se, neztratit koncentraci, udržet formu. Získat velký křišťálový glóbus je mimořádné. To před Gábinou smekám,“ říká s obdivem Ondřej Rybář a dodává: „Na konci té sezóny už bylo vidět, že jí docházejí síly a bylo to o tom, kdo udrží déle koncentraci. Musíte mít za sebou tréninky, které vám dají tu víru, že na to máte a není se čeho bát.“

Samotný zisk velkého křišťálového glóbu je podle něj úžasný, ale na úspěchu Koukalové vyzdvihuje ještě něco jiného. „Mít ten glóbus je jedna věc. Pak je tu ale to posouvání vůle, posilování morálních vlastností, schopnost bojovat… To jsou ty nádherné chvíle, které jako trenér se sportovcem prožíváte. Medaile je odměna a potvrzení toho, že za to ta usilovná a vyčerpávající práce stála. Musíte být silnou osobností, která to dokáže zúročit, která se nezhroutí, protože v závodě už s vámi nikdo není. Gábina to dokázala.“

Na závěr světové zlato

Přestože ovládla sezónu 2015/16, tak na Mistrovství světa v Oslu se medaile nedočkala. Kýžené individuální zlato z velké akce Gabriele Koukalové stále unikalo. Až do šampionátu v Hochfilzenu v roce 2017. „Já jsem to tenkrát nevnímal tak, že jedeme získat zlato. Ale je jasné, že když máte v týmu sportovce jako je Gábina, tak jedete bojovat o medaili. Musíte mít i šťastný den,“ popisuje Ondřej Rybář.

Onen šťastný den přišel v sezóně 2016/17 vlastně dvakrát. Nejprve když Koukalová ovládla hromadný start v Novém Městě na Moravě. Poprvé (a naposled) tak vyhrála na domácí půdě před beznadějně vyprodanou Vysočina Arenou.

Spousta fanoušků se poté vydala i do rakouského Hochfilzenu. A hned po sprintu mohli oslavovat titul mistryně světa. Koukalová v souboji bezchybných střelkyň o čtyři sekundy zdolala Lauru Dahlmeierovou. „Byla ve formě, ve které být měla. A ukázala se její střelecká koncentrovanost. Bylo těžké bojovat s její rychlostí střelby, ale tu preciznost v sobě měla. Byl na ni spoleh,“ vypráví Rybář, kterého jeho svěřenkyně posléze ještě potěšila bronzem a stříbrem.

Z dnešního pohledu to pro Koukalovou bylo vlastně zlaté loučení s kariérou. „Každý sportovec by se chtěl loučit se zlatou medailí, ale pro ni to asi nebyla sezóna, během které by chtěla dát biatlonu sbohem. Pak přišly zdravotní problémy a to je pro sportovce vždycky smutné. Přichází skepse a řeší se věci, které by se řešit neměly.“

Takový ale sport prostě je, ví Rybář. „V jedné sezóně získáte zlato a v té další nezávodíte. Těžko se s tím vyrovnává. Nikdo si nepřál, aby Gábina končila, ale prostě to tak bylo.“

Někdejší trenér a nyní sportovní ředitel si bude Koukalovou pamatovat i díky vráskám na tváři, které mu způsobily její přešlapy. „U některých momentů jsem nechápal, že se můžou stát. Různá zaváhání, pochybení a záseky. Kolikrát to byl velký nápor na nervy. Vždycky jsme to ale nějak zvládli.“

Ondřej Rybář nezastírá, že nebyl z některých věcí po přerušení kariéry Gabriely Koukalové úplně šťastný. Podobně jako další členového českého týmu. „Ty dva roky vnímám tak, že si šla svou cestou, od biatlonu se oddělila. Ale má na to právo a nikdo jí do toho nemůže mluvit. Ať dělá, co bude chtít ona sama.“

Kariéru sice ukončila v pouhých 29 letech, přesto toho na sportovním poli dokázala spoustu. „Byla to závodnice velkého formátu. Je velká škoda těch zdravotních problémů, ale když se ohlédne za svou kariérou, tak má být na co hrdá. Spoustě lidem udělala radost a vryla jim biatlon pod kůži,“ oceňuje Rybář.

V kontextu její autobiografie se nabízí otázka: Byla Gabriela Koukalová jiná biatlonistka? „V některých věcech byla… odlišná,“ uzavírá Ondřej Rybář s lehkým úsměvem na tváři vyprávění o nejúspěšnější a nejroztržitější české biatlonistce.

 

Karel Halberštádt

Foto: Michal Červený, Petr Slavík, ČOV